ARCHITEKTURA > SAMOSTUDIUM > dvacáté století > slovník
 
 

slovník


VÝVOJ ARCHITEKTURY VE 20. STOLETÍ - SLOVNÍK SLOHŮ A SMĚRŮ

http://kurzy.eatelier.cz/ifoto/gallery/vyvoj/slovnik_20_stol/00_ikona_vyvoj_20_s.jpgO architektuře dvacátého stojetí byly již napsány stovky /možná i tisíce/ odborných statí a knih, přesto je to téma které neustále volá po nových pohledech na naši nedávnou minulost i současnost. Pojďme se dnes na tuto oblast podívat z hlediska jednotlivých slohů, směrů a tvůrčích skupin architektů. Jednotlivé pojmy jsou řazeny abecedně bez chronologických návazností.




Arguitectonica – skupina amerických architektů, založená roku 1977 v Miami manželi Bernardem Fort-Brescia (* 1951) a Laurindou Hope Spear (* 1950). Vychází z postmoderní architektury a směřuje k poněkud divadelně založenému modernismu. Z díla: Spear House v Miami (1976 – 78), Banco de Crédito v Limě (1983 – 88), North Dade Justic Centre v Miami (1984 – 87), centrála Banque de Luxembourg v Luxemburgu (1994), velvyslanectví USA v Limě (1993 – 95).



Archigram – skupina britských architektů a urbanistů působící od roku 1961. Usiluje o poetizaci techniky a o vytvoření prostředí adekvátního technice moderní doby. Mezi jejich nejznámější urbanistické práce patří projekt mobilního města Plug-in-City (P. Cook, 1964 – 65; volně přeloženo jako Město na zapojení do zásuvky), chápaného jako složitá mobilní prostorová soustava s vyměnitelnými prvky. Představitelé: Warren Chalk (* 1927), Ron Herron (* 1930), Dennis Crompton (* 1935), Peter Cook (* 1936), David Greene (* 1937) a Michael Webb (* 1937).



Art Deco, dekorativní styl užitého umění v období 1909 - 29. Jeho stoupenci usilovali o co nejvyšší míru estetičnosti životního prostředí, zejména interiérů (obchodní domy, hotely, kavárny). Využívali bizarnost, exotismy, ornamentiku různých historických slohů (Egypt) i soudobého fauvismu, kubismu a expresionismu. K výzdobě se používaly do té doby neobvyklé materiály (chrom, černé sklo, hliník). Významným prvkem výzdoby bylo využití vnitřního i vnějšího osvětlení (mj. neony), často prostřednictvím zrcadel. Styl vyvrcholil na stejnojmenné výstavě v Paříži 1925, po roce 1929 byl vystřídán prostší stylovou “aerodynamickou“ verzí, inspirovanou strojovou estetikou (letadla, lodě). Významné jsou specifické národní modifikace (český obloučkový styl bývá mylně pokládán za variantu art deco). Proslulou se stala budova mrakodrapu Chrysler Building v New Yorku (1928 - 30) od W. van Alena, jehož horní část ustupuje dekorativními oblouky zakončenými ocelovou špicí. - Z francouzského arts décoratifs dekorativní umění.




Arts and Crafts, anglicky Umění a řemesla, úplný název Arts and Crafts Exhibitions Society - výtvarné hnutí iniciované v 60. letech 19. stol. W. Morrisem a J. Ruskinem. Název byl na hnutí přenesen podle názvu výstav Arts and Crafts Exhibitions, pořádaných spolkem Art Workers' Guild, založeným 1888 W. Morrisem (viz též preraffaelisté). Hnutí bylo reakcí na bouřlivý rozvoj anglického průmyslu s jeho unifikačními tendencemi a s nahrazováním člověka a ruční práce stroji a masovou výrobou. V duchu Ruskinových idejí měla být průmyslovou revolucí potlačená řemesla opět pozvednuta k novému rozkvětu. Pod vlivem idejí hnutí vznikaly velmi kvalitní výrobky s uměleckým designem. Hnutí ovlivnilo rozvoj uměleckých řemesel v Evropě (viz též Werkbund) a stalo se jedním z předchůdců secese.
Z idejí hnutí vycházela i architektura. Významné a novátorské bylo zejm. pojetí rodinného domku, vycházející z tradice starých anglických venkovských sídel. Dům má být postaven na účelně založeném půdorysu (obvykle horizontálně rozvětveném, s ústřední obytnou halou), bez zbytečných historických reminiscencí a se střízlivým, ale pocitově příjemným exteriérem (neomítané cihly a jiný místní materiál) i interiérem (zjednodušení tradiční výzdoby ). Významný byl zejm. vliv architektů P. Webba, Ch. F. A. Voyseyho a R. N. Shawa. Svým účelovým pojetím bydlení, důrazem na jednoduchost a odmítnutím oficiálního eklekticismu ovlivnilo hnutí Arts and Crafts moderní architekturu, bez ohledu na to, že programově odmítalo unifikaci a strojovou velkovýrobu. Další ilustraci viz u hesla prerafaelisté.
Významný vykladač stylu C. F. A. Voysey doporučoval, aby byly interiéry vymalovány bíle, nábytek byl zhotoven z dubu a aby v každé místnosti byla pouze jedna ryzí ozdoba.




Bauhaus, Das Staatliche Bauhaus - umělecko-průmyslová škola založená 1919 ve Výmaru v Německu. Bauhaus vznikl sloučením výmarské akademie a Uměleckoprůmyslové školy založené H. van der Veldem z popudu sasko-výmarského arcivévody roku 1906. Veldeho nástupcem ve vedení školy se stal 1918 W. Gropius, který vznik Bauhausu inicioval a stal se jeho prvním ředitelem (do 1928). Škola navazovala na středověkou tradici stavebních hutí (německy bauhütte), usilovala o sdružování výtvarného umění a uměleckých řemesel pod vedením architektury. Důraz byl kladen na kolektivní charakter výsledného díla. Studenti zpracovávali různé materiály (keramika, textil, dřevo, sklo), každý se musel vyučit nějakému řemeslu a obdržel řádný výuční list. Architektura byla pojímána jako završení studia.
Roku 1924 byl Bauhaus nucen vystěhovat se z Výmaru a roku 1925 přesídlil do Dessau pod novým názvem Vysoká škola průmyslového tvarování. V tomto období byl kladen větší důraz na spojení tvorby s průmyslem (oproti důrazu na řemesla). V letech 1928 - 30 byl ředitelem Bauhausu H. Meyer, 1930 - 33 L. Mies van der Rohe. Roku 1932 se Bauhaus přestěhoval do Berlína (již pouze jako soukromá škola), 1933 se škola pod útoky nacistů sama rozpustila. Mnoho představitelů Bauhausu odešlo před nacisty do USA (někteří i do SSSR), kde jejich vlastní tvorba a zejména pedagogická činnost podnítila v poválečných letech výrazný rozmach architektury internacionálního stylu. Pokus o obnovu tradice Bauhausu nastal v Německu v poválečných letech: 1950 byla založena bývalým žákem Bauhausu, švýcarským výtvarníkem M. Billem Hochschule für Gestaltung v Ulmu, 1960 byl z podnětu W. Gropia založen archiv výzkumného a dokumentačního střediska Bauhausu v Darmstadtu.

Bauhaus se stal evropským centrem výtvarné avantgardy v období mezi dvěma světovými válkami. V prvním období (1919 - 23) byl silně ovlivněn expresionismem, po 1924 směřoval k funkcionalismu (spolupráce s protiexpresionisticky zaměřeným hnutím Neue Sachlichkeit - Nová věcnost). Pro architekturu Bauhausu byla charakteristická absence zdobnosti, důkladně promyšlený funkční asymetrický půdorys s pečlivě umístěnými hmotami. Využívaly se průmyslové materiály - beton, sklo, ocel, užívala se zavěšená fasáda.

Tradiční výuka architektury vycházela ze studia památek a kladla velký důraz na cvičení budoucích architektů v kresličství (půdorysy, proporce). Studium stavebních konstrukcí bylo spíše okrajovou záležitostí. Pedagogové Bauhausu naopak zavedli koncepčně nový racionální přístup k projektování, zdůrazňovali význam konstrukce, technologie, ale i společenskou zodpovědnost architekta (architekt má být zároveň inženýrem i sociologem, má ovlivňovat a formovat životní styl). Kresličství a studium historické architektury bylo odmítáno jako zbytečná přítěž (rys, který se později stal předmětem kritiky).




bioarchitektura, ekologická architektura - architektura poslední čtvrtiny 20. stol., ovlivněná ekologickým hnutím a antroposofií. Moderní (funkcionalistickou) architekturu považuje za ekologický omyl, zavádějící bydlení do slepé uličky. Usiluje o ekologické stavby, pokud možno z přírodních materiálů (kámen, dřevo, ale i drn ap.). Problémem rozvoje této architektury jsou zejm. vysoké náklady na stavební materiál a na energeticky úsporné systémy (solární panely, tepelné studně, čističky ap.). Viz též nová jednoduchost.



bruselský styl, český pojem označující mezinárodní designérský a architektonický styl 50. let, jenž vyvrcholil na světové výstavě EXPO 1958 v Bruselu. Architektonicky se vyznačoval hojným použitím skla (často křivkové tvary; typický je ledvinovitý tvar), experimentálním využíváním laminátu a hliníku, uplatněním lehkých točitých schodišť, dekorativních kovových příček ap. Výzdoba interiéru se pohybovala na pomezí abstrakce a figurace; typickým útvarem je lichoběžník a spleti čar tvořící ubíhající plochy. Hlavními představiteli bruselského stylu byli O. Niemeyer, Viljo Revell (* 1910, † 1964), E. Saarinen, M. L. Breuer, A. Jacobsen. V českém výtvarném umění architektonický tým F. Cubr - J. Hrubý - Z. Pokorný, dále K. Prager, scénografové F. Tröster a J. Svoboda. Vynikajícím příkladem bruselského stylu byl československý pavilon s restaurací na světové výstavě Expo '58 v Bruselu (F. Cubr, Z. Pokorný, J. Hrubý), jímž se Československo po období socialistického realismu úspěšně včlenilo do soudobého architektonického vývoje. Postupně však bruselský styl, původně pomáhající v Československu odvrhnout dogmata socialistického realismu, zplaněl a stal se samoúčelným (Nová galerie na Pražském hradě).
Tzv. bruselský pavilon byl přenesen na Výstaviště v Praze, kde počátkem 90. let vyhořel, restaurace Expo 58 byla přenesena do Prahy do Letenských sadů, kde v průběhu 90. let zcela zchátrala. Zejména osud restaurace je dokladem tragického úpadku péče o moderní architektonické dědictví v ČR koncem 20. století.




brutalismus - směr v moderní architektuře od poloviny 20. století. Uplatňuje zásadu uzavřeného půdorysu a obrysu, usiluje o vytvoření vyhraněného obrazu stavby, o jasné zvýraznění konstrukce a materiálu. Záměrně ponechává stavební materiály (obzvláště beton) v surovém stavu, přičemž velké plochy surových stěn kontrastují se zasklenou konstrukcí nebo (častěji) s malými okny. Stavby působí uzavřenou kompaktní kompozicí hmot (často v podobě kvádru), členění fasády je obvykle svislé.

Neopracovaný (pohledový, režný) beton byl použit již v tvorbě F. L. Wrighta a A. Perreta, na prvořadý estetický materiál se záměrně ponechaným hrubým povrchem (otisky bednění ap.) byl povýšen až v poválečné tvorbě Le Corbusiera. Směr byl formulován architekty Petrem (* 1923) a Alison (* 1928) Smithsonovými roku 1954 v srpnovém čísle časopisu Architectural Design a jeho ideje se v důsledku vystoupení mladých architektů prosadily i v rámci sdružení CIAM (viz též Tým X).
Za první stavbu tzv. ocelového brutalismu bývá obvykle považována škola v Hunstantonu v Anglii (1949 - 54; P. a A. Smithsonovi), prvními stavbami typičtějšího a výraznějšího betonového brutalismu jsou pozdní díla Le Corbusiera (Unité d'Habitation, klášter La Tourette). Inspirací pro cihelný brutalismus byl dům Jaoul v Neuilly u Paříže od Le Corbusiera (1954 - 56) a správní budova Larkinových závodů v Buffalo u New Yorku od F. L. Wrighta (1904). Významným představitelem brutalismu byl také L. I. Kahn a P. M. Rudolph, inspiraci v průmyslových stavbách hledali v osobitém pojetí brutalismu i angličtí architekti J. F. Stirling a J. Gowan. V českých zemích je významnou brutalistní stavbou např. správní budova podniku Merkuria v Praze-Holešovicích (1969 - 70; Vlastibor Klimeš, Eva a Vratislav Růžičkovi, Milan Vašek) a hotel Intercontinental v Praze (1974; K. Filsak).
Brutalismus vytvořil i svou vlastní urbanistickou koncepci: charakteristické je spojování obytných deskových domů do velkých souborů, uplatnění dvouúrovňových bytů přístupných ze širokých chodeb (majících nahradit ulice a chodníky), umístěných po obvodu stavby a ve styku jednotlivých křídel vytvářejících křižovatky (obytný komplex Park Hill v Sheffieldu; 1961). Další charakteristickou urbanistickou formou brutalistní architektury je vytváření shluků (zdánlivě nahodile a nepravidelně nakupených malých, obvykle hranolových jednotek), které lze různě uspořádat, přeskupovat a měnit. Nejproslulejší stavbou tohoto pojetí je komplex Habitat v kanadském Montrealu (M. Safdie a spol.; 1967). - Název brutalismus je odvozen snad z francouzského béton brut režný beton, podle jiné interpretace z počátečních písmen Petra (měl přezdívku Brut) a Ali Sm-ithsonových. Pravděpodobně má souvislost i s hrubým “brutálním“ charakterem staveb.



ciam, Congrčs Internationaux d'Architecture Moderne, Mezinárodní kongresy moderní architektury - sdružení architektů prosazujících funkcionalismus. Sdružení bylo založeno roku 1928 na I. kongresu na zámku La Sarraz u Lausanne z iniciativy Le Corbusiera, W. Gropia a švýcarského teoretika S. Giediona. Ideologie CIAM vycházela z kolektivistických a sociálních pozic; východiskem byla radikální myšlenka, že je morální povinností státu zabezpečit levné bydlení a že architektura se posouvá z oblasti umělecké do oblasti sociologické a politické. Na 4. kongresu v roce 1933 byly přijaty teze, na jejichž základě byla později vyhlášena Athénská charta. Po 2. světové válce vyzývali architekti CIAM státy k financování projektů levného bydlení a poválečné obnovy. Na IX. kongresu 1953 v Aix-en-Provence doporučila mladší generace architektů (tzv. Tým X) volnější a organičtější přístup k urbanistickému plánování (opuštění přísného funkčního zónování), než jaký byl dán Athénskou chartou. Tato skupina byla pověřena přípravou X. kongresu v Dubrovníku (1956), kde prosadila myšlenku kontinuity urbanistické kultury a postavila ji do protikladu k necitlivým projevům funkcionalismu. Organizace byla rozpuštěna roku 1959 na kongresu v nizozemském Oterloo.
Z programu: “Stavba měst, urbanismus, je organizací veškerých funkcí kolektivního života v městských aglomeracích a na venkově. Urbanizace není určována estetickými hledisky, ale výhradně funkčními potřebami.“

cityismus – architektonický směr v USA v 60. letech 20. stol. V reakci na univerzální, funkčně a místně nerozlišený městský prostor internacionálního stylu prosazují stoupenci cityismu, aby architektura respektovala a dotvářela specifický charakter určitého města. – Z anglického city město.



Coop Himmelblau - ateliér rakouských architektů Wolfa D. Prixe (* 1942) a Helmuta Swiczinského (* 1944), založený roku 1968 jako kancelář pro experimentální architekturu. Architekti odmítavě reagovali vůči soudobé architektuře zpočátku pneumatickými konstrukcemi (projekt “obytného oblaku"), antropomorfickými tendencemi (konstruktivistické plastiky “Dlouhé žluté nohy architektury" v Rotterdamu), od 80. let dekonstruktivismem.

Kladou důraz na otevřenou geometrii a staví se proti postmodernismu. K jejich typickému tvarosloví patří šikmé zasklení, zalomené roury vystupující z fasády, špičaté a klikaté formy na podhledech. Ukázkovou stavbou dekonstruktivismu se stala zejm. přestavba advokátní kanceláře Schuppich ve Vídni (1983 - 88). Další díla: Funderova továrna v Kärntenu (1988 - 89), administrativní budova v Seibersdorfu (1996), projekt Ronacher Theatre ve Vídni (1987). Vytvořili koncepci dekonstruktivistického urbanismu: oblast Melun-Senart na periférii Paříže dynamizovali dlouhými rovnými objekty, jejichž úhly se od sebe mírně odchylují; vzniká tak dojem volně rozhozených tyčinek hry mikado (tzv. mikado-urbanismus). Ilustraci viz u hesel architektura 20. století, dekonstruktivismus.



darmstadtská umělecká kolonie - umělecká kolonie založená roku 1899 hessenským velkovévodou Ernstem Ludwigem v Darmstadtu.

Jejím cílem bylo položit nové základy umění v duchu Jugendstilu (secese) a oživit hessenská řemesla a průmysl. Vůdčí ideou byl požadavek, aby umění a život byly začleněny do “univerzální lidské existence“. Architektura byla ovlivněna střízlivou secesí Ch. R. Mackintoshe, vývoj postupně vedl k odmítnutí secese. Umělcům bylo zaručeno existenční minimum, byly postaveny unikátní ateliéry a domy umělců s individuálním vybavením. V Darmstadtu působili mj. J. M. Olbrich (od 1899) a P. Behrens. Roku 1906 se kolonie změnila na uměleckou školu.



De Stijl - skupina výtvarných umělců, kterou roku 1917 založili v Leidenu T. van Doesburg, P. Mondrian, J. J. P. Oud aj. Do 1931 vydávali stejnojmenný časopis. Roku 1918 vyšel I. manifest skupiny.

Stoupenci De Stijlu rozvíjeli Mondrianův neoplasticismus a hledali univerzální harmonii; snažili se převést rozmanitost reality na základní pratvary - horizontálu, vertikálu, přímou čáru a rovinnou plochu - a na elementární barvy nepestré (bílá a černá) a pestré (žlutá, červená, modrá). Zavedli zcela nový způsob ohraničení prostoru skladbou pravoúhlých desek nezávislých na konstrukční logice stavby (fasáda domu Café De Unie v Rotterdamu, stavby G. Rietvelda), popírajících rozlišení mezi interiérem a exteriérem (otevřený architektonický blok a půdorys, v němž se vnější i vnitřní prostory a tvary prolínají). Po roce 1921 začal do tvorby pronikat vliv ruského konstruktivismu; stavby získaly dynamičtější účinek než dříve (kavárna L'Aubette ve Štrasburku od Theo van Doesburga; 1928 - 29), vedle pravoúhlých prvků bývala zdůrazňována i diagonála. Vliv hnutí De Stijl je patrný u L. Miese van der Rohe v jeho výstavním pavilonu Německa na Světové výstavě v Barceloně (1929).



dekonstruktivismus - architektonický směr 80. a 90. let 20. stol., reagující na historizující tendence postmoderny na straně jedné a na pokračování racionální moderny (viz též revivalismus, high-tech,) na straně druhé. Patrný je vliv ruského konstruktivismu i malířského suprematismu (K. Malevič). Dekonstruktivismus v architektuře podnítil svou filosofií dekonstruktivismu francouzský filosof Jacques Derrida. Jeho myšlenky aplikovali na architekturu zejm. Američan Peter Eisenman a Švýcar Bernard Tschumi. Dalšími představiteli jsou Z. Hadíd, Daniel Liebeskind, G. Behnisch, skupina Coop Himmelblau, R. Koolhaas, F. O. Gehry.
Stoupenci dekonstruktivismu usilují o zvýraznění strukturálních problémů uvnitř zdánlivě stabilní konstrukce. Vycházejí z předpokladu mnohovrstevnatosti architektury: “za výpovědí se skrývá jiná výpověď, za textem další text“ (J. Derrida).

Typickými rysy dekonstruktivismu jsou: a) odklon od horizontály a vertikály a časté užívání diagonál; b) časté uplatnění ostrých úhlů a pootáčení geometrických těles o malé úhly, rotace; c) vzájemné posuny vrstev, překryvy, kolize; d) zdánlivě nelogické konstrukce, působící často záměrně labilním nebo provizorním dojmem; e) mozaikovité a řetězovité spojování rozložitelných fragmentů. - Veškeré tyto znaky posilují expresivitu stavby, nerozrušují však její vizuální ani konstrukční koherenci; všechno je komponováno na základě pevné sítě, která je vlastně jen posunem a deformací tradičního ortogonálního systému stavby. Nejde tedy o demontáž stavby, ale o vydělení a lokalizaci jednotlivých prvků. - Ačkoli dekonstruktivismus vytváří rozpoznatelný architektonický směr, tvorba jednotlivých osobností se různí. Mnohé stavby užívají prvků high-tech.
Derridova dekonstrukce usiluje překonat evropskou “logocentrickou“ konstrukci světa, založenou na binárních protikladech (příroda - společnost, muž - žena, označující - označované atd.), v nichž je vždy jeden z termínů privilegován na úkor druhého. Dekonstrukcí se Derrida pokouší překračovat tyto hranice vytyčené naším binárním myšlením. Podle teoretiků architektonického dekonstruktivismu přestává být architektura předmětem kompozice (konstrukce), ale stává se procesem dekonstrukce (rekonstrukce, posunů ap.). Podle Eisenmanovy teze je dekonstruktivistická tvorba existenciální výpovědí o světě zbaveném centra.




expresionismus - umělecké hnutí počátku 20. stol. (asi 1910 - 23). Vyznačuje se úsilím o vyjádření silných individuálních prožitků, zaměřením na psychické stavy. Obecně jej lze charakterizovat jako reakci na 1. světovou válku, která pohřbila naděje na racionální vedení společnosti (i když počátky směru sahají do doby před 1. světovou válkou). Charakteristické je stupňování výrazu v tvaru i v barvě, uplatnění kontrastu, dynamiky, tvarové stylizace až deformace. - Z latinského expresio výraz.

V architektuře tvořil expresionismus nepříliš vyhraněný směr, pod nějž lze řadit jednotlivé, navzájem velmi odlišné stavby a projekty. Uplatňovaly se kruhové plastické formy (E. Mendelsohn), krápníkové stropy (H. Poelzig), později ostré úhly (Kýlový dům v Hamburku od F. Högera, 1921). Počátky expresionismu sahají již před válku: roku 1910 vznikla amsterdamská skupina Wendingen (Směry), nazvaná podle stejnojmenného časopisu; jejím hlavním představitelem byl M. de Klerk a dále P. Kramer, F. Staal aj. Tato skupina realizovala v letech 1918 - 24 na předměstích Amsterdamu řadu měkce modelovaných obytných bloků z režných cihel. Dalšími významnými představiteli nizozemského expresionismu byli Van der Mey (administrativní budova Het Scheepvaarhius v Amsterdamu,1911 - 16) a zejm. W. M. Dudok (lázně, školy a radnice v zahradním městě Hilversrum). Roku 1926 skupina Wendingen ukončila svou činnost.

V Německu byl expresionismus zejm. reakcí na industriální styl Deutscher Werkbundu. Již roku 1914 se expresionistické tendence projevily v divadle Werkbundu, postaveném pro výstavu v Kolíně nad Rýnem. Po 1. světové válce prosazovala expresionistické tendence v Německu Dělnická umělecká rada (Arbeitsrat für Kunst; 1918 - 19), založená B. Tautem. Utopické rysy expresionismu vyvrcholily v Tautových vizích načrtnutých v publikaci Alpine Architektur (Alpská architektura, 1919); fantastické chrámy ze skla a ocele na vrcholcích hor byly chápány jako protiklad k přízemním kamenným a cihlovým domům v údolí. Dalším významným představitelem německého expresionismu v architektuře byl zejm. E. Mendelsohn (Einsteinova věž v Postupimi), expresionistickou fází však prošel i P. Behrens, H. Poelzig (Velké divadlo v Berlíně), W. Gropius (Pomník obětem války ve Výmaru; 1922), Mies van der Rohe (návrh skleněných mrakodrapů pro Berlín) a další.
Expresionismus se projevil i v Dánsku; typické bylo využívání cihel a zaoblených nároží (P. V. J. Klint, cihelný kostel Grundtvig v Kodani; 1913 - 16). Výjimečnou, kubismu blízkou stavbou, v níž není použit jediný pravý úhel, je Goetheanum II. (1923 - 28) ve švýcarském Dornachu, postavené podle modelu antroposofa Rudolfa Steinera (* 1861, † 1925). V českých zemích uplatňovali prvky expresionismu převážně němečtí architekti, a to paralelně s rozvojem osobitého českého architektonického kubismu a obloučkového stylu (rondokubismu) a později (ve 30. letech 20. stol.) též J. Kroba (Průmyslová škola v Mladé Boleslavi).



funkcionalismus - architektonická teorie a směr ve 20. - 50. letech 20. stol. (některé jeho principy, postupy a vzory jsou uplatňovány dodnes). Program funkcionalismu je založen na předpokladu, že “forma následuje funkci", tedy že má být určována pouze provozními, ekonomickými, sociálními, hygienickými aj. funkcemi stavby. Vynechány mají být všechny samoúčelné dekorativní prvky, estetické působivosti lze dosáhnout samotnou jasností a věcností formy a přiznáním racionální konstrukce. Stoupenci funkcionalismu hledali nová řešení konstrukcí. Budovy mají obvykle tvar vzniklý skladbou hranolů, bývají rozevřené do prostoru, bez dvorů, obvykle jsou asymetrické (což odpovídá rozdílným funkčním požadavkům jednotlivých částí objektu), vyjadřují jasně vztah vnějšího a vnitřního prostoru. Uplatňuje se na nich nejčastěji skeletová konstrukce. Téměř pravidlem bývá plochá (později i sklonitá) střecha, oblíbena jsou pásová okna, hladká fasáda, často zavěšená fasáda, bílá nebo se střízlivou barevností. Část funkcionalistické architektury byla silněji ovlivněna strojovou estetikou.

Funkcionalismus podnítil průmyslové výtvarnictví, zasáhl do vybavení interiéru. V interiérech se uplatňovalo linoleum, koženka, chrom, sklo a lakované dřevo. Nábytek bývá strohý, geometrických tvarů, jako materiál se uplatňují zejm. chromované a niklované trubky, umělé hmoty, popř. kouřové sklo.

Vedle nesporných kladů se v průběhu vývoje zřetelně projevily i nedostatky funkcionalismu. Patří k nim necitlivý přístup k historické zástavbě, nedostatek uměleckosti, necitlivost k lokálním podmínkám a nerespektování psychických potřeb člověka (přílišná redukce života na jeho materiální aspekty).
Téma tohoto hesla je rozvíjeno v dílčích heslech:
vývoj
významní představitelé

Název funkcionalismus se poprvé objevil v titulu knihy italského teoretika umění Alberta Sartorise Gli elementi dell architettura funzionale (1931, Základy funkcionální architektury).
Funkcionalistická estetika na odiv vystavené konstrukce byla však mnohdy umělá: například v USA se v důsledku požárních předpisů musela kovová konstrukce opatřit betonovým obalem, a proto nebyla viditelná. Mies van der Rohe estetický problém vyřešil tak, že na povrch budovy umístil falešnou kovovou konstrukci-masku (Illinoiský institut technologie v Michiganu).

vývoj Předstupně funkcionalismu (redukce tvaru na základní tělesa koule a kvádru) lze sledovat u některých představitelů neoklasicismu 2. pol. 18. stol. (C. N. Ledoux, E. L. Boullée, J. N. Sobre), v teoretické rovině v díle J. G. von Sempera v pol. 19. století. Vznik a rozvoj funkcionalismu souvisel s technickým pokrokem a řešením ekonomických a sociálních problémů bydlení a výstavby měst. Funkcionalismus byl dále podnícen uměnovědnými pracemi H. Greenougha, poprvé explicitně formulován v chicagské škole (L. H. Sullivan), rozvíjen W. Gropiem v Bauhausu, teoreticky připravován Le Corbusierovým purismem. Inspirativní byly i ideje hnutí De Stijl a expresionismu. Zpočátku byl funkcionalismus výrazně ovlivněn sociálním utopismem. Od roku 1922 se rozšířil do Belgie, Holandska, Německa, ČSR, Švýcarska. Hlavními centry funkcionalistické architektury bylo ve 20. letech Německo, Holandsko a Československo (zcela ojedinělá byla výstavba Zlína podle funkcionalistického regulačního plánu F. L. Gahury), zatímco např. ve Francii s výjimkou Le Corbusiera a jeho spolupracovníků funkcionalismus nenalezl téměř uplatnění. V Rusku se funkcionalistické principy rozvíjely v osobité podobě konstruktivismu. Podnětem pro větší rozšíření funkcionalismu byla výstava moderního bydlení ve Weissenhofu u Stuttgartu, uspořádaná Werkbundem roku 1927 a zejména založení mezinárodního sdružení architektů CIAM (1928), prosazující funkcionalistické myšlenky na mezinárodní úrovni.

V průběhu 30. let se funkcionalismus dále rozšiřoval, zároveň však došlo i k určitému uvolnění jeho pravidel. Začalo se více přihlížet k psychické funkci architektury a interiér i exteriér staveb získával pestřejší podobu. Rozšířila se též stavba deskových výškových domů; mají tvar kvádru, jehož hloubka je ve srovnání s výškou i šířkou velmi malá, což umožňuje bohaté prosvětlení i snadné větrání interiérů. Ve stále větším měřítku se uplatňovala typizace a standardizace stavebních dílů i postupů (panelové montované stavby, skeletové montované stavby). Kromě administrativních věžových staveb se od poloviny 30. let začaly stavět (podstatně řidčeji) i věžové domy obytné. Funkcionalismus tehdy ztrácel jednu ze svých základních charakteristik - architektura přestala vyjadřovat svou funkci (opuštění asymetrického půdorysu, odlišujícího různé funkční zóny ap.).
V průběhu 30. let se téměř ve všech zemích projevila historizující reakce (viz též historismus). V Německu, SSSR a Japonsku se tzv. národní (historizující) pojetí plně prosadilo v důsledku zásahů státní moci a funkcionalismus byl přímo zavrhován. Funkcionalističtí architekti odešli z Německa zejm. do USA, kde podnítili další rozvoj směru. Obdobné tendence byly patrné i v Itálii, kde však dominovala osobitá syntéza funkcionalismu a nehistorizujícího klasicismu v podobě racionalismu.
Významným impulsem pro rozvoj idejí funkcionalismu byla poválečná obnova v Evropě (zejm. bytová výstavba) i poválečná komerční konjunktura v USA, která však znamenala definitivní ústup od socialistických tendencí funkcionalismu a většinou i od jasnosti a střízlivosti stylu, který je ve skutečnosti mimořádně náročný na jasnou a promyšlenou kompozici (což si uvědomovali zakladatelé směru, ale nikoliv mnozí jeho pokračovatelé). V nových podmínkách, kdy byly některé základní konstrukční i ideové principy klasického funkcionalismu oslabeny a jiné naopak nabyly masového rozšíření, bývá funkcionalismus často označován jako internacionální styl (název je však již předválečný). Velký rozvoj zaznamenal funkcionalismus v 50. letech v Japonsku, Africe a Brazílii, od 2. pol. 50. a zejm. od 60. let se tento směr po období socialistického realismu znovu vrátil i do zemí sovětského bloku. -

Typickým prvkem 50. let byl tzv. rastr - dělení průčelní plochy rovnocennými horizontálami a vertikálami (viz též strukturalismus), osobitou variantou byl tzv. bruselský styl. V 60. letech získávaly oblibu terasovité stavby (ustupující patra), nejrozšířenější bylo svislé členění fasády. Projevovala se i tendence o posílení plasticity fasády (vysouvání a zasouvání oken ap.).

Jako reakce na puristickou strohost funkcionalismu se po celou dobu jeho trvání rozvíjela organická architektura (F. L. Wright, P. Soleri, R. Neutra, H. Scharoun, A. Aalto).

Od 60. let sílila kritika funkcionalismu (internacionálního slohu), reprezentovaná zejm. teoretiky postmoderní architektury. Zároveň se však projevují i tendence návratu k idejím původního funkcionalismu (pozdní moderna, revivalismus), k jeho osobitým směrům architektonickým (neoracionalismus) i k vymoženostem konstrukčním (high-tech). Tzv. umírněná moderna zůstává i na sklonku 20. stol. nejrozšířenějším architektonickým směrem, byť nestojí v popředí teoretického zájmu. O postmoderní kritice funkcionalismu viz v heslech postmoderní architektura, lokální styl.

Rozvoj funkcionalismu (internacionálního stylu) byl ovlivněn i aspekty politickými. Vzhledem k tomu, že totalitní státy (Itálie, Německo a SSSR před 2. světovou válkou, po válce zejména SSSR) dávaly přednost těžkopádnému klasicismu (tzv. “Heimatstilu" a socialistickému realismu) začal být po 2. světové válce funkcionalistický styl považován za výraz demokracie obdobně jako například Pollockovo nefigurativní malířství. V tomto smyslu byl funkcionalismus zčásti společenským konsensem “kanonizován". Utopicko-sociální aspekt funkcionalismu však již v této době zanikl a funkcionalismus (respektive internacionální styl) se stal výrazem úspěšnosti kapitalistického podnikání.

významní představitelé W. Gropius, L. Mies van der Rohe, Le Corbusier, H. Meyer, E. May, B. Taut, G. Asplund, M. L. Breuer, P. Behrens, H. Scharoun, L. Costa, O. S. F. Niemeyer, P. Johnson a další. Centry funkcionalistické architektury v českých zemích byly Praha, Hradec Králové, Zlín a Brno, významnými představiteli byli např. O. Tyl, B. Fuchs, J. Fuchs, B. Feuerstein, J. E. Koula, J. Havlíček, J. Kittrich, J. Hrubý, J. Gočár, F. L. Gahura, V. Karfík, J. Krejcar, J. Chochol, J. Fragner, J. Kroha, R. F. Podzemný, Č. Šlapeta, L. Šlapeta, O. Janák a další. Významným teoretikem byl K. Teige.




futurismus - umělecký směr vzniklý v Itálii kolem roku 1910 (Manifest futuristického malířství od F. T. Marinettiho). Vyjadřoval dynamiku moderní civilizace, jeho představitelé byli fascinováni pohybem a strojovou estetikou. Zpočátku byli jeho stoupenci převážně jen malíři a sochaři. Architektonicky byl futurismus ovlivněn mj. F. L. Wrightem, který ve své knize In the Cause of Architecture (1908, Ve věci architektury) očekává vznik nové průmyslové společnosti, v níž se bude strojů užívat jako běžných nástrojů. Vlastní koncepce futuristické architektury byla předvedena roku 1914, kdy A. Sant'Elia vystavoval sérii návrhů La Citta Nuova (Město budoucnosti) a byl poté Marinettim získán pro skupinu futuristů. Sant'Eliův text k výstavě (upravený Marinettim) byl téhož roku publikován jako Manifesto dell Architettura Futurista (Manifest futuristické architektury). Architekt se v něm přihlašuje k modernímu strojovému věku; významné stavby již nejsou katedrály, ale hotely, nádraží,silnice, tovární haly. Za ideální považoval jednoduché nezdobené stavby z moderních materiálů, schody označil za zastaralé - vše bude řešeno zdvižemi. Viz též Maschinenstill. Futuristickému pojetí byli blízcí italští architekti V. Marchi, P. Bozzi a M. Chiattone.
Z manifestu: “...využívat všeho, co poskytuje věda a technologie, řešit ušlechtile každou potřebu našich zvyků a našeho ducha, zavrhnout všechno, co je těžké, groteskní a nesympatické (tradici, styl, estetiku, proporce), vytvářet nové formy, nové linie, nové důvody pro existenci, a to pouze ze specifických podmínek moderního života, a ten promítat jako estetickou hodnotu do naší senzibility.“



glasgowská škola - skupina skotských architektů v čele s Ch. R. Mackintoshem. Jako reakci na viktoriánský styl prosazovala vlastní verzi secesní architektury, uplatňující jasné kubické formy.



high-tech, hi-tech, High technology architecture - architektura pokročilé technologie; architektonický směr, kladoucí důraz na technickou a technologickou složku architektonického díla.

Zasahuje i do oblasti průmyslového designu a módy. Jeho vznik koncem 60. let 20. stol. je motivován touhou ozvláštnit dříve uniformní architekturu internacionálního stylu, a to rozvinutím a zpestřením technologie.

Směr je inspirován klasickým funkcionalismem a konstruktivismem (použití diagonály), ale též objevy nových materiálů v letectví a kosmonautice. Příznačné je uplatnění konstrukčního systému (zejména kovového), který se vyznačuje uzavřenými silovými okruhy, jasným rozložením sil do tažných a tlačených složek.

V estetice high-tech se uplatňují plechy z nerezové oceli a dalších lesklých kovů, zvlněné nebo perforované povrchy (často plastové membrány), panelované plochy z kovu nebo skla, tvarované spojovací články, viditelná výztužná lanka ap. Klimatizační potrubí, výtahy ap. jsou často umístěny před fasádou a stávají se tak vizuálně určujícími součástmi architektury (viz též strojová estetika). Zejm. od 90. let se používají i tzv. inteligentní fasády, využívající sluneční energii a přirozené větrání. Jednou z prvních realizací byl mrakodrap John Hancock Center v Chicagu (1969), nejproslulejší je Centre Pompidou (architekti R. Piano a R. Rogers, 1971 - 77), Lloydova banka v Londýně (R. Rogers, 1979 - 84), Hongkongská a Šanghajská banka v Hongkongu (N. Foster, 1979 - 84), Institut arabského světa (J. Nouvel, 1981 - 87). V českých zemích se estetice high-tech přiblížil např. K. Hubáček, M. Baum, J. Eisler, V. Králíček, M. Masák, E. Přikryl, M. Rajniš, J. Suchomel. K vrcholům tvorby high-tech se řadí některé stavby J. Kaplického ve Velké Británii. Vzhledem k tomu, že směr high-tech nezměnil kromě vnějšího vzhledu principy funkcionalismu, bývá některými teoretiky zařazován do tzv. pozdní moderny.



historismus 20. století Pro počátek 20. stol. je charakteristický střet protikladných tendencí dekorativismu (secese) a úsilí vedoucí k abstrakci forem (pozdní secese a moderna). Jako reakce na novodobou secesi však vznikla i nová vlna historismu, která, ač nebyla v popředí vývojových trendů, silně poznamenala tvář tehdejší architektury.

Tento nový historismus předznamenala již Kolumbijská expozice v Chicagu v roce 1893, která znamenala prosazení klasicizující architektury (viz též klasicismus) a ve svém důsledku vedla k oslabení pozic chicagské školy. Mrakodrapy získávaly gotizující nebo renesanční dekor a historizující tendence v USA přetrvaly až do 30. let 20. stol., kdy do země přicházeli významní funkcionalističtí architekti - emigranti z fašistického Německa. V Evropě nastal nový rozvoj historických, zejm. klasicistních tradic brzy po roce 1905. Historizující tvarosloví originálně kombinoval s novými konstrukčními možnostmi železobetonu A. Perret. Klasicizující architektura se používala zejména pro oficiální stavby (budovy státních institucí, soudů, radnice, budovy akademických institucí); typický je důraz na monumentalitu. V českých zemích představoval osobitý historizující klasicismus slovinský architekt J. Plečnik, významnými klasicizujícími architekty byli A. Engel, B. Hypšman, F. Roith. Významnými představiteli historizujících tendencí sovětské architektury starší generace byli I. A. Fomin, I. V. Žoltovskij a A. V. Ščusev. Charakteristickým příkladem konzervativního klasicizujícího historismu je soubor budov Společnosti národů v Ženevě (1931 - 37).
Od 30. let začaly historizující tendence převládat v totalitně orientovaném Německu (stavby A. Speera) a SSSR (projekt Paláce sovětů v Moskvě, moskevské metro; viz též socialistický realismus), tedy ve státech, které byly ve 20. letech významnými reprezentanty moderní architektury. V menší míře se historismus uplatnil v Itálii (kde se tolik nevzdálil klasické moderně; viz též racionalismus), ale i jinde (Skandinávie, Anglie). Po 2. světové válce byl historismus architektury socialistického realismu importován ze SSSR do všech satelitních států a potlačil zde funkcionalistickou tradici. Na Západě se naopak prosadil antihistorismus internacionálního stylu.
Znovuoživení historismu na Západě se projevovalo v souvislosti se vzrůstající reakcí na internacionální styl koncem 50. let a v 60. letech (např. inspirace secesí). Zvyšovala se i citlivost k místu (vznik lokálních stylů). Osobité klasicizující monumentalizující pojetí projevil ve svém díle L. I. Kahn, nově k historismu přistoupili někteří představitelé postmoderní architektury (R. Venturi, J. F. Stirling, Ch. Moore), kteří směřovali až k radikálnímu eklekticismu. Viz též neoklasicismus 20. století, neoracionalismus, revivalismus.
Obdobným způsobem byly od 30. let zastaveny modernistické (funkcionalistické) tendence v militarizujícím se Japonsku, kde proběhl pod názvem “císařský korunní styl" návrat k tradičním japonským formám a dekoraci.



chicagská škola - označení skupiny architektů působících v Chicagu po požáru města roku 1871. V Chicagu vznikly během dvaceti let po požáru nové výškové administrativní budovy, při jejichž projektování byly použity nové konstrukční a výtvarné prvky: ocelový skelet staveb, litinové sloupy, průčelí prosklená v pásech, výtahy.
Charakteristické bylo použití širokých, tzv. chicagských oken s úzkými svislými větracími oddíly po stranách a použití arkýřů o půdorysu tří stran pravidelného šestiúhelníku nebo osmiúhelníku (Reliance Building v Chicagu; 1890 - 95, ateliér D. H. Brunhama). Vedle konstrukčních novinek přinesla tvorba chicagské školy též změnu ve stylu architektonické práce (posílení týmové spolupráce, dílo je reprezentováno konstrukční kanceláří, respektive jejím majitelem, zatímco architekti tvoří z části v anonymitě). Škola se soustředila kolem projekční kanceláře W. Le Barona Jenneyho, její největší rozkvět spadá do období let 1883 - 93. Kromě Jenneyho reprezentovali školu zejm. D. H. Burnham, John W. Rott (* 1850, † 1891), W. Holabird, Marin Roche (* 1855, † 1927), Dankmar Adler (* 1844, † 1900) a L. H. Sullivan, jenž se stal jejím nejvýraznějším představitelem.



internacionální styl, mezinárodní styl - architektonický styl vzniklý v Evropě ve 20. letech 20. století. Termín se užívá zejména v anglosaské literatuře pro označení moderních architektonických směrů ve 20. století (funkcionalismus, konstruktivismus, purismus ap.). Oproti tradičnímu evropskému funkcionalismu, který měl v 1. pol. 20. stol. silné sociální a ideologické konotace, se americký pohled soustředil zejména na formální znaky funkcionalistické architektury. Často je však termín chápán jako přímé synonymum funkcionalismu, popř. jako označení té etapy funkcionalismu (od 30. let), kdy se začal silněji rozšiřovat v mezinárodním měřítku.
Pro internacionální styl je typický programový antihistorismus, absence zdobnosti, nerozlišování různých druhů architektury podle funkce (banka vypadá na pohled stejně jako obytný dům i jako nemocnice), standardizace jako výraz strojové estetiky a jako prostředek vyjádření stejných potřeb pro všechny. Konstrukčními a formálními znaky architektury internacionálního stylu jsou skeletová konstrukce, pravoúhlost, umístění oken v pruzích, plochá střecha, asymetrický půdorys (pouze v počátcích) a nárys, světlá omítka, opakování prvků.
Významným mezníkem pro vývoj internacionálního stylu a jeho další šíření byl vznik sdružení CIAM roku 1928. Do roku 1932 (kdy proběhla newyorská výstava moderní architektury), byl internacionální styl (respektive funkcionalismus) převážně evropskou záležitostí. V USA se mohutně rozvinul zvláště po příchodu architektů, kteří odešli z nacistického Německa, a jeho autorita výrazně vzrostla po 2. světové válce, kdy se tento sloh (v souvislosti s jeho odmítnutím hitlerovským Německem a stalinským Ruskem) stal ideovým výrazem prosperujícího demokratického mezinárodního kapitalismu. V souvislosti s touto novou ideovou funkcí však definitivně ztratil sociálně utopickou orientaci původního funkcionalismu.
Během dvou poválečných desetiletí se internacionální styl rozšířil téměř po celém světě, začaly však sílit (bez ohledu na řadu kvalitních staveb) i jeho negativní dopady. Patří k nim zejm. přílišná typizace, nerozlišitelnost (neznakovost) architektury a s ní související ztráta identity, neschopnost uspokojivě vyřešit potřebu monumentality a (snad nejvíce paradoxně) rozevírající se propast mezi projektantem budovy a jejími uživateli, zpochybňující základní principy funkcionalismu (funkčnost, praktičnost = krása). V tomto smyslu se jako reakce na internacionální styl od začátku 60. let projevují tendence k lokálním stylům, které jsou o desetiletí později využity a explicitně formulovány v teorii postmoderní architektury, považující internacionální styl za architektonické vyvrcholení negativních tendencí moderny.
V posledních dvou desetiletích 20. stol. se objevilo více alternativ k internacionálnímu stylu, a to od jeho různých modifikací (high-tech, revivalismus ap.) až po jednoznačné odmítnutí (postmoderní architektura, nová jednoduchost ap.). Přesto však i na přelomu tisíciletí zůstává tzv. umírněná moderna (mj. i v důsledku menší nákladnosti než je tomu u nových směrů) nejrozšířenějším architektonickým směrem, byť nestojí v popředí teoretického zájmu.
Termín internacionální styl byl poprvé použit historikem architektury H. R. Hitchcockem a architektem P. Johnsonem v názvu katalogu The International Style. Architecture Since 1922 (Internacionální styl. Architektura od roku 1922), vydaného pro první mezinárodní výstavu moderní architektury, uspořádanou roku 1932 v Muzeu moderního umění v New Yorku. Hitchcockova a Johnsonova definice internacionálního stylu vycházela ze tří principů: skeletové konstrukce, standardizace a bezozdobnosti (srovnej pět článků nové architektury od Le Corbusiera). Vědomí internacionálního charakteru nové architektury bylo však mnohem staršího data. Například již roku 1925 vydal W. Gropius knihu Internationale architektur (Mezinárodní architektura).
Složitější byl vývoj v komunistických zemích. Po roce 1945 se začalo obnovovat spojení jednotlivých národních architektur (s výjimkou architektury SSSR)s internacionálním stylem, avšak tuto tendenci od přelomu 40. a 50. let přerušil násilný import architektury socialistického realismu. Tato architektura byla postupně rozvíjena v intencích domácí tradice; projevil se zde tedy postup od “internacionálního“ stalinského historismu k domácím (“lokálním“) historismům. Po roce 1956 se projevil nový příklon zemí střední a východní Evropy k internacionálnímu stylu pod ideovou záštitou socialistické architektury.
Je třeba si uvědomit, že odklon vkusu od i  nternacionálního stylu úzce souvisí s množstvím a kumulací této architektury (z komerčních příčin). Zatímco ojedinělé stavby v 50. letech, jako např. Seagram Building Miese van der Rohe, působily v záplavě pseudohistorické architektury přímo očistně a osvěžujícím dojmem, jejich přílišná kumulace postupně vedla ke ztrátě identifikačních znaků a k pocitu nudy. Zůstávají-li objekty moderní architektury jedinečné, jsou většinou i v současnosti příznivě přijímány. Východní Evropa nebyla moderní architekturou tolik přesycena, a proto i odklon od ní byl podstatně mírnější.



kinetismus - umělecký směr usilující překonat tradiční statičnost uměleckého díla rozvinutím dynamických prvků, které nejsou prostorově ani časově fixované.
Rozvíjel se zejm. od 20. a 30. let 20. stol. (futurismus, dadaismus, konstruktivismus). Kinetické objekty se pohybují (větrem, vodou, motory, energií magnetického pole ap.), nebo se jimi dá pohybovat (aktivní spoluvytváření díla divákem). Kinetismus zahrnuje tvorbu kinetických plastik (mobilů), kinetických obrazů, světelných kinetických objektů (mj. světelná reklama), kinetických fontán a podobně, které mohou úzce navazovat na architekturu. Prvky kinetismu jsou zastoupeny i přímo v architektuře (Tatlinova Věž III. internacionály s otočnými patry), v urbanismu (projekt mobilního města Cyrana z Bergeraku a Y. Friedmana, kráčející města skupiny Archigram; viz též město ideální) a v architektonických detailech (počítačem řízené nebo na fotobuňku reagující lamely slunolamů ap.). Průkopníkem kinetismu v českých zemích byl Z. Pešánek.



konstruktivismus - 1. umělecké hnutí 20. stol., vycházející z geometrické abstrakce a usilující vytvářet výtvarná díla z geometrických, stereometrických nebo technických prvků, aby odpovídala modernímu vědeckotechnickému stylu 20. století. Stoupenci konstruktivismu zamítali dekorativní prvky, usilovali o vytvoření čisté konstrukce, užívali nové materiály, jejichž možnosti byly zkoumány nezávisle na tradičních slohových koncepcích. Byla propagována strojová estetika. Typické je uplatnění diagonály, které bylo později napodobováno zejména v high-tech architektuře. 

Konstruktivismus vznikl roku 1915 v Rusku. K jeho nejvýznamnějším představitelům patřil V. Tatlin, A. Rodčenko, N. Gabo, A. Pevsner, E. M. Lisickij (El Lissickij), bratři Vesninové. Významným teoretikem byl M. J. Ginzburg. V letech 1917 - 21 představoval konstruktivismus oficiální (avantgardní) umění sovětského Ruska a realizoval se především manifesty a utopickými projevy (projekt a model Věže III. internacionály V. Tatlina, projekty mrakodrapů E. M. Lisického).
V oblasti urbanismu byla s konstruktivismem spojena koncepce pásmového města N. A. Miljutina. Ve 20. letech začaly převažovat střízlivější projekty, které mohly být zčásti i realizovány. Konstruktivistické myšlenky tehdy pronikaly i do Evropy; ovlivnily zejména architekturu a teorii Bauhausu, ale také holandskou skupinu De Stijl. V českých zemích byl konstruktivismem ovlivněn např. J. Chochol (návrh budovy Osvobozeného divadla) a J. Krejcar (projekt stadionu pro II. dělnickou spartakiádu, pavilon SSSR na Pražských vzorkových veletrzích).
Roku 1923 se z ruského konstruktivismu vydělila skupina racionalistů, kteří kladli důraz nejen na konstrukční a funkční aspekty, ale i na psychické působení architektury (N. A. Ladovskij, K. S. Melnikov, E. M. Lisickij, V. Krinskij) a respektovali její výtvarnou stránku. Ačkoli mezi konstruktivisty a racionalisty probíhaly ostré polemiky, z dnešní perspektivy jsou významné spíše jejich společné výchozí ideje. Po roce 1932 byl konstruktivismus v SSSR kritizován pro nerespektování reálných možností architektury a zejména pro absenci ideového působení. Pod tlakem státní moci bylo konstruktivistické hnutí nakonec potlačeno a jedinou tvůrčí metodou se po roce 1937 stal socialistický realismus.
Termín konstruktivismus se téměř překrývá s termínem funkcionalismus, užívaným pro moderní architekturu západní Evropy. Rozdíl je snad ve větším důrazu na strojovou estetiku (obliba antén, ocelových táhel ap.), ve zřetelnější uplatnění dynamismu (diagonála, vertikalita konstrukcí) a ve výraznější citaci průmyslové architektury a detailů dopravních prostředků.
2. Ve 20. letech 20. stol. obecné označení architektury, která omezovala své výrazové prostředky na konstrukci. Šlo v podstatě o krajní proud funkcionalismu, vyřazující architekturu z rámce umění.



kontextualismus - tendence v postmoderní architektuře, usilující o harmonické zapojení nové stavby do okolí např. nepřímými citacemi místních dominant (dostavba Stuttgartské galerie od J. F. Stirlinga). Termín zavedl Ch. Jencks. Viz též lokální styl.



kubismus - umělecký směr založený kolem roku 1910 v Paříži P. Picassem a G. Braquem. Je pro něj příznačné opuštění perspektivního zobrazování prostoru a zdůraznění základních geometrických tvarů objektů.
Zobrazované předměty byly redukovány na elementární geometrické tvary, později došlo až k rozbití předmětu na jeho části tím, že tyto části (ve skutečnosti nazírané z různých úhlů) jsou zobrazeny najednou a vedle sebe v ploše obrazu. V období tzv. syntetického kubismu (1912 - 14) byl zobrazovaný předmět znovu vystaven z jednoduchých výtvarných prvků (linií, ploch a barev). - V českých zemích nabyl kubismus charakteru uměleckého slohu (malířství, sochařství, užité umění) a silně se projevil také v architektuře, což nemá v žádné jiné zemi obdobu.
Český architektonický kubismus byl teoreticky podložen články V. Hofmana (Duch moderní tvorby v architektuře) a P. Janáka (Hranol a pyramida) uveřejněnými v 1. ročníku Uměleckého měsíčníku (1911 - 12), a v Janákově článku Obnova průčelí (Umělecký měsíčník II, 1913). V těchto článcích je vyjádřen typický kubistický dynamismus - úsilí o ztvárnění hmoty všepronikající lidskou myšlenkou (duchem) a snaha o řešení rozporu mezi dynamickým procesem tvorby a nutně statickým výsledkem (stavbou). Objem a prostor lze podle kubistů formovat především přetvářením jejich povrchových ploch.
Základním výtvarným prostředkem kubistické architektury se stala soustava šikmých geometrických ploch (jejich styk je nepravoúhlý), která vytvářela na průčelí stereometrické obrazce. První kubistické realizace vznikly v letech 1912 - 13 podle projektů P. Janáka, J. Gočára, J. Chochola, V. Hofmana, E. Králíka, B. Fuchse, B. Feuersteina a J. Krohy. Později se připojili L. Machoň, V. Fultner a O. Novotný. Kubismus do jisté míry znamenal přerušení konstruktivistických tendencí moderny.
Zdynamizováním povrchu uplatněním šikmých ploch, jehlanů ap. se sice podařilo potlačit vliv klasických (antimoderních) slohů na novou architekturu, avšak pouze u povrchu stavby, zatímco půdorysné koncepce a poměrové vztahy budov zůstaly v podstatě klasické. Na druhé straně však lze některé stavby jako např. Gočárův dům U černé Matky Boží chápat i jako pokračování časné moderny, jen s jiným tvaroslovím. Nejvýraznějšími kubistickými stavbami jsou vily a domy pod Vyšehradem od J. Chochola, stavby J. Gočára (obchodní dům U černé Matky Boží v Praze v Celetné ulici, lázeňský dům v Bohdanči), V. Hofmana (hřbitovní vstup s branou a kiosky v Praze-Ďáblicích) a P. Janáka (rodinné domy v Pelhřimově). Neodmyslitelnou součástí kubistické architektury je odpovídající vybavení interiéru (nábytek, keramika, kovové doplňky). Za pokračování kubismu ve 20. letech bývá považován rondokubismus (viz též obloučkový styl), který však lze zařadit do pestrého proudu Art Deco.
Vzdálenou (a teoreticky nepodloženou) tvarovou obdobou bez další kontinuity jsou ojedinělá pařížská průčelí francouzského sochaře Raymonda Duchamp-Villona (* 1876, † 1917) z roku 1913, interiér jedné budapešťské restaurace z roku 1911 a expresionismem ovlivněné Goetheanum II. (1923 - 28) ve švýcarském Dornachu, postavené podle modelu antroposofa Rudolfa Steinera (* 1861, † 1925).
V teoretické rovině byl český architektonický kubismus výrazně ovlivněn i dílem německého historika umění Wilhelma Worringera (* 1881, † 1965) a tvůrci teorie vcítění Robertem Vischerem (* 1847, † 1933) a zejména Theodorem Lippsem (* 1851, † 1914). Jako “legitimizace“ tvorby posloužily i formy pozdní gotiky a barokní gotika J. B. Santiniho.



lokální styl, regionální styl, regionalismus – termín vyjadřující tendenci architektury od 60. let 20. stol. přizpůsobovat stavbu místním (lokálním) podmínkám. Reaguje na univerzálnost (a tím i odtažitost) architektury internacionálního stylu, který dává přednost obecným racionálním principům před konkrétními sociálními i emočními potřebami uživatelů architektury. Ačkoli je termín lokální styl frekventován zejm. v teoriích postmoderní architektury (zavedl jej R. Venturi), nelze jeho projevy spojovat pouze s postmodernou, neboť vyjadřuje obecnou tendenci doby.
Lokální charakter architektury se projevoval v průběhu téměř celého jejího vývoje, a to i ve stylově jednotných obdobích, neboť i v nich se v rámci obecných pravidel uplatňovaly místní charakteristiky. Všeobecně byl totiž přijímán názor, že se styl vyvíjí, je organický. V 19. stol. však získala převahu rigorózní klasifikace stylů, jež vedla mj. k historickému purismu. Ten se projevoval snahou o “unifikaci“ památek a nerespektováním místních projevů, které začaly být považovány za narušení stylové čistoty. Ve 20. stol. vznikl v rámci moderní funkcionalistické architektury (která byla zejm. ve svých počátcích silně sociologizující a globalizující) vyhraněný internacionální styl (budovy v tropech i na severu jsou v zásadě stejné, stejné budovy se staví na venkově i v metropoli, architektura ztrácí znakový význam – nelze pohledem rozeznat, zda se jedná o banku, školu nebo obytný dům). Anonymita internacionálního stylu a nerespektování lidských potřeb (příkladem jsou např. malé kuchyně v panelových domech) měly často silný negativní psychologický i sociální dopad a pravděpodobně napomohly (mimo jiné) k rozpadu tradičních vztahů a k atomizaci rodinného života. Viz též bydlení.
Od začátku 60. let se objevuje reakce vůči internacionálnímu stylu: architekti si opět začali více všímat toho, jak lidé v různých místech žijí. Stavby se přizpůsobují místním podmínkám a individuálním požadavkům. Místo funkcionalistického pojetí architektury jako nástroje formování nového člověka nastoupilo pojetí architektury naslouchající a sloužící. Důraz je kladen na identitu prostředí, na rozpoznávací znaky (dominanty, osobitosti), jejichž prostřednictvím bylo možné se v městě orientovat a identifikovat se s určitými místy. V urbanismu se v reakci na funkcionalistické snahy o vytvoření nerozlišeného prostorného a vzdušného prostředí (jež vedlo k pocitům odcizení) dává přednost rostlému prostoru. Například na nových sídlištích byl rehabilitován vnitřní městský prostor, znovu se objevila ulice, uliční fronty a křižovatky. Zvyšuje se cit pro genia loci, je obnoven zájem o zahradní architekturu. Inspirace lokální historickou architekturou je také velmi častá, nejvíce se však čerpá z nepříliš dávné minulosti (nejčastěji 19. století). Viz též bydlení, kontextualismus,.
Nebezpečí opomíjení konkrétních lidských potřeb ve prospěch obecných slohotvorných požadavků si někteří architekti a teoretici uvědomovali již mnohem dříve. Například francouzský renesanční architekt Philibert de l’Orme napsal tato slova: “Je mnohem lepší, když se architekt dopouští chyb ve výzdobě, proporcích a fasádách, než v praktických záležitostech. Špatně navržené stavby zaviňují, že lidé, kteří v nich žijí, jsou nešťastní.“
Symbolem propasti mezi projektantem a uživatelem se stalo Jamasakiho sídliště Pruitt-Igoe v St. Louisu, Missouri (1952 – 55), které bylo v době svého vzniku oceněno za estetickou stránku projektu, avšak roku 1972 muselo být jako neobyvatelné zbouráno (nadprůměrná míra vandalismu, zločinnosti a sebevražednosti jeho obyvatel). Architektura jako praktická sociologie zde zklamala. Odstřel tohoto sídliště byl nadneseně (a předčasně) považován za symbolický konec moderní architektury (15. 7. 1972 v 15.32 hod).



Maschinenstill, strojový styl - estetická koncepce ražená H. Muthesiem na počátku 20. století. Zdůrazňovala funkčnost (strojovost) architektury, v jistém smyslu byla obdobou italského futurismu. Ovlivnila německou architekturu. Viz též strojová estetika.



metabolisté - skupina radikálních japonských urbanistů, působící od roku 1960. Reagují na bouřlivý rozvoj japonských průmyslových měst a na jejich přelidnění.
Na život v ohroženém prostředí velkoměst aplikují tradiční poznatky o toku a proměně (metabolismu) energií v organismu. Své utopické projekty zakládají na cyklické funkční obnově velkostruktur a v jejich rámci i malých struktur. Významní představitelé: Kijonori Kikutake (* 1928; projekt plovoucího Marine City, 1958), K. Kurokawa (Nagakinská kapsulární věž v Tokiu, 1971), Masato Otaka (* 1923), F. Maki a teoretik Novoru Kavazoe (* 1926). Roku 1964 se k metabolistům připojil K. Tange (projekt předměstí Tokia na vodě v Tokijském zálivu) a jeho žák A. Isozaki (projekty vzdušných měst, 1962).



moderna - obecný a mnohovýznamový termín vyjadřující dobovou novost a aktuálnost v protikladu ke starému. Pojem je zejména opozitem k předchozí epoše, myšlenkovému, uměleckému aj. směru, obvykle s důrazem na to, že současnost (modernost) kriticky překonává dobu předchozí.
V architektuře se obvykle jako moderní architektura označuje architektura 20. století, odmítající historisující slohy 19. století. V tomto nejširším pojetí je za moderní architekturu považována celá produkce 20. století od jeho počátku (včetně secese) až po nástup postmoderní architektury. V užším smyslu jsou pro dějiny architektury 20. stol. významné raná moderna, moderní architektura funkcionalismu a postmoderní kritika moderny (moderní architektury).



raná moderna, časná moderna, individualistická moderna. Architektonický směr v období asi 1905 - 1911, bezprostředně navazující a reagující na secesi. Architekti této doby konkretizovali své architektonické představy velmi osobitě (odtud název individualistická moderna), přesto však existují společné znaky při hledání nového slohu: je to zejména vyhraněný kult pravdivosti v architektuře, který se naplňoval přiznáním konstrukce a materiálu. V tomto smyslu byla odmítána secese a naopak byly uplatněny racionální tektonické formy. Rostlinný ornament je nahrazován ornamentem geometrickým nebo ornament zcela chybí (A. Loos); typické je hojné užívání režného zdiva s dekorativní vazbou cihel, drsné omítky nebo kamene. Inspiračním zdrojem bylo zejm. dílo H. P. Berlageho, C. R. Mackintoshe a F. L. Wrighta, teorie A. Loose, ale též ideje hnutí Arts and Crafts. Novými konstrukčními principy a postupy byla podnětná i architektura chicagské školy.
Přechod od secese k moderně byl patrný téměř u všech významných architektů doby. O. Wagner stavěl ve Vídni palác Poštovní spořitelny ze skla a oceli, kontrastující s jeho předchozími činžovními domy s rostlinným ornamentem. J. Kotěra zjednodušil svůj výraz při propracovávání architektonického detailu, což se ve vyhraněné podobě projevilo např. při řešení vlastního rodinného domu na Vinohradech a návrhu hotelu v Opatii (1910). Významné bylo působení německého Werkbundu. Ve Francii působil A. Perret a T. Garnier, v Holandsku vedle P. Berlageho zejm. H. C. van de Velde, v Německu zejm. B. Behrens a W. Gropius, ve Finsku E. Saarinen. V českých zemích patřili k představitelům individualistické moderny vedle J. Kotěry zejm. A. Engel, B. Hypšman, O. Novotný (Štencův dům v Praze), J. Gočár (obchodní dům v Jaroměři), E. Králík, V. Havel, J. Zasche. Úsilí o moderní konstruktivní architekturu bylo přerušeno kubismem a po 1. světové válce rondokubismem a poté vyústilo (ovšem bez individualistické orientace) v konstruktivismus.
Termín individualistická moderna, dříve frekventovaný, se v současnosti považuje spíše za zastaralý. Někdy se používá též termínu geometrická moderna (R. Švácha) pro odlišení od tzv. rostlinné moderny (secese).



postmoderní kritika moderny Termín moderna představuje souhrnné označení základních rysů evropské kultury od epochy osvícenství do 2. pol. 20. století. Vyznačuje se zejm. nekritickou vírou v pokrok a lidskou racionalitu a ideou její obecné závaznosti a platnosti. Racionalita moderny určuje obecně závazné interpretace světa, pojetí hodnot, mravnosti, krásy, smyslu a významu. Ideje moderny jsou (podle postmoderního filosofa F. Lyotarda) legitimovány tzv. velkými vyprávěními (metanaracemi), která nabývají podoby ideologií, filosofických a náboženských systémů. Vědění moderny usiluje o moc, o všezahrnující totalitu; typické jsou rozsáhlé utopické a mesianistické sociální projekty (v architektuře zejména funkcionalistický urbanismus), při jejichž realizaci je ve jménu pokroku manipulováno s člověkem, a které vyúsťují do společenské totality. Typická je tendence potlačit jakoukoli alternativnost.
Postmoderna ve svém programu neusiluje o zničení moderny, neboť tím by jen reprodukovala “modernistický“ cyklus zavrhování předchozího a totalizace současného. Programem postmoderny je postavit alternativní projekty vůči projektu moderny, nastolit pluralitu názorů a pojetí, a tím oslabit a popř. zcela zrušit totalizující tendence moderny. V tomto smyslu usiluje postmoderní architektura o pluralitní (vícekódové) pojetí architektury.
“Za iluzi jednoty se platí cenou teroru. Devatenácté a 20. století nám dalo poznat celý rozsah tohoto teroru. Draze jsme zaplatili za touhu po celku a jednotlivém, po smíření pojmu a smyslovosti, po transparentní a komunikovatelné zkušenosti… Odpověď zní: válku celku, podejme svědectví o nepředstavitelném, aktivizujme rozpory…“ (F. Lyotard).



moderní klasicismus - umělecký proud 1. pol. 20. stol., projevující se zejm. v architektuře a uplatňující obecné principy klasicismu, obvykle bez dekorativních článků (v protikladu k historizujícímu klasicismu; viz též historismus). Typické je užití jasných střízlivých půdorysných typů, kompaktních objemů, symetrie, pravoúhlosti, tektonického členění a vyvážených proporcí i “klasických" tektonických materiálů (zejm. kámen). Významným představitelem klasicizující moderní architektury byl Mies van der Rohe, P. Johnson, E. G. Asplund, T. Rietveld. Viz též neoklasicismus 20. století.



muralismus - malířské hnutí v Mexiku, vzniklé před rokem 1925. Vyznačovalo se expresivním stylem s prvky předkolumbovského výtvarného umění, zaměřeným k výzdobě vnitřku i vnějšku veřejných budov monumentálními nástěnnými malbami. Mexičtí muralisté zobrazovali zejm. náměty z dějin předkolumbovského Mexika, z osvobozeneckého hnutí i ze soudobého života země. Hnutí kulminovalo v 50. letech, hlavními představiteli byli J. C. Orozco, D. Rivera, D. A. Siqueiros. - Ze španělského murale nástěnný.



neoexpresionismus - směr ve 2. pol. 20. století. Skulpturální architektura, která kombinuje tradiční prvky s moderními. Rozvíjel se v Německu, Španělsku a jinde, byl ovlivněn stavbami D. Böhma, vrcholu dosáhl v díle jeho syna G. Böhma a G. Behnische.



neoklasicismus 20. století - stylová reakce na převládající funkcionalismus internacionálního stylu. Rozvíjel se od 60. let 20. stol. a souvisel s odmítnutím definice architektury jako sociální utopie. Neoklasicismus 20. století se opírá se o klasický model architektury a urbanismu a zpočátku je svými výrazovými prostředky i představiteli (E. E. Stone, M. Yamasaki) téměř totožný se strukturalismem. Později se směr stále více blížil k postmoderní architektuře.
V kontextu postmoderní tendence neoklasicismu je příznačný Jencksův požadavek přechodu od historicismu k radikálnímu eklekticismu. Vědomě se rozchází forma a funkce (výstupy větracích šachet metra v podobě palladiovských vil). Projevil se návrat k tradičnímu bloku a k ulici; nešlo však o napodobivý návrat, ale o revokaci v novém kontextu, o tvůrčí interpretaci a posun, metaforu, fragment, citaci, perzifláž, koláž. Významným příkladem neoklasicismu 20. století je Piazza d'Italia v New Orleansu v Louisianně v USA od Ch. Moora - prostorová evokace archetypu italské fontány (De Trevi), námořního divadla Hadrianova, triumfálního vchodu K. F. Schinkela. Dalším představitelem je italský architekt A. Rossi (knihovna základní školy, Fagnano, Ólona), francouzský architekt R. Boffil (obytný dům ve XIV. arrondissementu v Paříži), pozdní fáze tvorby J. F. Stirlinga (státní galerie ve Stuttgartu).



neoplasticismus - styl plošné nefigurální malby, formulovaný v roce 1912 P. Mondrianem a skupinou De Stijl. Základními prvky jsou vodorovné a svislé přímky a primární barvy pestré (červená, žlutá, modrá) a nepestré (černá, bílá). Směr se uplatnil i v architektuře (skupina De Stijl); hlavními zásadami bylo odmítání předem dané formy, prolomení zdí (otevření stavby do prostoru), asymetrická konstrukce.



neoracionalismus - architektonické hnutí 70. let 20. stol., reagující na unifikující tendence internacionálního stylu příklonem ke klasickým a lokálním tradicím; v tomto smyslu lze směr zařadit do širokého proudu postmoderní architektury.
Základní myšlenky hnutí byly vyjádřeny roku 1973 v publikaci A. Rossiho a spol. Architettura Razionale (Racionální architektura). Architektura neoracionalismu je vlastně zjednodušenou verzí klasicismu (např. Rossiho objekty na hřbitově v Modenně, 1973 - 76). Programová inspirace Rossiho staveb čerpá z tradiční lombardské architektury, patrná je však zejména inspirace racionalismem fašistické Itálie 30. let. Typické je užití jednoduchých geometrických forem (zejména čtverců) a střízlivý přístup k dekoraci. Další představitelé: M. Botta, O. M. Ungers, R. Bofil.



Newyorská pětka - skupina amerických architektů 60. a 70. let 20. stol., která se programově obrací k počátkům funkcionalismu a purismu. Jejími členy byli Peter Eisenmann (později předznamenal dekonstruktivismus), M. Graves (později se přiklonil k Venturiho postmoderní koncepci), Charles Gwathmey, John Hejduk a R. A. Meier. Skupina získala název podle knihy Five Architects (1972), která byla vydána po výstavě jejich díla v newyorském Muzeu moderního umění (1969). Členové Newyorské pětky programově navazovali na klasický funkcionalismus 20. let, byli ovlivněni zejm. ranými stavbami Le Corbusiera, konstruktivismem a hnutím De Stijl. Viz též revivalismus. Jejich budovy mají typickou bílou fasádu, užívají ocelové konstrukce a prkenné šalování. Z díla: Douglas House v Harbor Springs, Michigan (R. Meier, 1971 - 73), Smithův dům na Long Islandu (R. Meier; 1965 - 67), Dům č. VI. pro rodinu Frankových, Washington (P. Eisenmann,1972), vlastní rezidence na Long Islandu (Ch. Gwathmey, 1966).



nová jednoduchost, Neue Einfachheit, New Sobriety, minimalismus - architektonický směr konce 20. století. Vznikl ve Švýcarsku jako reakce na postmoderní tvarový pluralismus i na kompoziční nepřehlednost a materiálovou a finanční nákladnost dekonstruktivismu.


Její představitelé usilují o maximální redukci hmot a o optické sjednocení fasády. Záměrně používají levných materiálů (pozinkovaný plech, dřevěné šalování, překližka, dřevo) a místních surovin v téměř přírodní podobě (kámen). Typickým příkladem jsou stavby architektů Herzoga a De Meurona: dům v Tavole v italské Ligurii (1985 - 88) je prostá kubická stavba z nasucho kladeného kamenného zdiva s betonovým skeletem, tvořícím kříž a s betonovou pergolou. Galerii Goetz v Mnichově (1992) tvoří prostý hranol z překližky, skla a hliníku. Extrémně zredukovaný je signální box u kolejiště švýcarské dráhy v Basileji (1995) - blok obalený lamelami z měděného plechu, které jsou v místech oken zprohýbané, takže vytvářejí jakési žaluzie. Dalším významným dílem je např. Kirchnerovo muzeum v Davosu (1992; Anette Gigon, Mike Guyer) nebo Penzijní ústav v Heerlenu (1995; Wiel Arets).



obloučkový styl, styl Legiobanky, rondokubismus - silně dekorativní geometrický styl výzdoby fasád v české architektuře 20. let 20. století. Je příkladem netektonické architektury, založené dekorativnosti, u některých děl významných architektů (J. Gočár, P. Janák) je to spojení tektoničnosti plastických článků ve formě základních geometrických tvarů s bohatou sochařskou výzdobou. Někdy byl považován za pozdní fázi kubismu (od 1922; rondokubismus), poslední dobou ne zcela oprávněně je pokládán za součást Art Deco.
Oblučkový styl byl vychází jak z ideových hledisek (vliv národního dekorativismu lidové architektury), tak z hledisek formálních (jedno z logických pokračování kubistické abstrakce). Ve výzdobě převažuje motiv těžkých, často barevných terčíků, obloučků, válců a podobně. Součástí architektury obloučkového stylu byla často i plastika. K nejvýznamnějším stavbám patří budova Legiobanky v Praze Na Poříčí (1921 - 23; J. Gočár), krematorium v Pardubicích (1922 - 23; P. Janák), spořitelna v Pardubicích (1913 - 14; P. Kropáček), administrativní budova pojišťovny Riunione Adriatica v Praze na rohu Národní třídy a Jungmannovy ulice (1923; P. Janák, J. Zasche).



organická architektura - 1. obecně architektura inspirující se účelností, funkčností a přirozeností přírody. Inspirace přírodou provází celé dějiny architektury (viz též bionika), v teorii se však výraz “organický“ poprvé objevil až roku 1841 v knize De l'Art et du beau (O umění a kráse) od francouzského estetika H. F. R. de Lammenaise a roku 1843 u amerického sochaře Horatia Greenougha (* 1805, † 1852). Dále termín používal i J. G. Semper a L. H. Sullivan, který vyzdvihl analogie mezi přírodou a architekturou. Silné organické motivy se projevují v díle A. Gaudího, ale též v expresionismu (potlačení pravých úhlů) a jinde.
Cílevědomě rozpracoval organickou architekturu až F. L. Wright v souvislosti s jeho programovým návratem k přírodě. Na rozdíl od architektonického purismu Wright nevycházel z abstraktně geometrických forem, ale snažil se vycházet vstříc potřebám určitého člověka a určitého prostředí. Typické je vyhýbání se ostrým hranám a úhlům a velkým plochám. Dům musí podle Wrighta růst z potřeb lidí a z charakteru země jako živý organismus. Vedle Wrighta byli stoupenci organické architektury např. P. Soleri, R. Neutra, H. Häring, H. Scharoun a A. Aalto. V českých zemích uplatňoval organickou architekturu Scharounův žák L. Šlapeta (rodinné domky na severní Moravě, např. vila zvěrolékaře v Hlučíně u Ostravy; 1933 - 34). V poslední třetině 20. stol. reaguje svou organickou architekturou na zplanělou strohost internacionálního stylu např. G. Domenig; 2. architektonický směr konce 60. let v Maďarsku, založený Imre Makoveczem (* 1935). Používá organické materiály (dřevo, rákos), je ovlivněn maďarskou lidovou architekturou. Některé stavby se inspirují tvary člověka, zvířat, rostlin.



pět článků nové architektury - základní principy moderní architektury stanovené Le Corbusierem roku 1926: 1. piloty vynášející dům nad zem, čímž byty získaly více světla a přízemní prostor se uvolnil pro parkování a zahrady; 2. uplatnění střešní zahrady jako soukromého intimního vnějšího prostoru; 3. volný půdorys; v důsledku zavedení skeletové konstrukce je možné použít konstrukčně samostatné vnitřní příčky; 4. uplatnění pásových oken, zaručujících dokonalejší osvětlení; 5. uplatnění volného průčelí, které je v konstrukčním smyslu odpoutané od základního skeletu (viz též zavěšená fasáda). - V praxi Le Corbusier uplatnil tyto zásady komplexně na budově Centrosojuzu v Moskvě (1929) a zejm. na vile Savoy v Poissy (1929 - 31).



pop-art – směr figurativní malby, grafiky a sochařství, vzniklý před rokem 1955 téměř současně v USA a v Anglii a rozvinutý v 60. letech jako jedna z alternativ k nefigurativnímu umění. Zobrazuje člověka zahrnutého prvky konzumní technické civilizace, masových médií a standardního zboží. Tematicky je pop-art zaměřen zejm. na prostředí velkoměsta (tzv. velkoměstský folklor). Příznačné je využívání prvků reálných předmětů, odpadů, nebo jejich zobrazování a povyšování na nové symboly. Pojetí pop-artu může být ironické, provokující, konstatující i poetizující.
Prvky pop-artu se uplatňují i v architektuře, a to zejm. jako dekorace, ale i ve smyslu hlubšího architektonického výrazu (F. O. Gehry, H. Hollein). Na jeden ze zdrojů postmoderní architektury povýšil princip pop-artu R. Venturi (Learning from Las Vegas, 1972 – Poučení z Las Vegas). – Zkratka anglického popular-art lidové umění.



postmoderní architektura - architektonický směr v poslední třetině 20. stol.; součást širokého proudu postmoderny. - Postmoderní architektura vznikla v USA na počátku 60. let. Jejími protagonisty jsou R. Venturi a Ph. Johnson, Ch. Moore, M. Graves. V Evropě se postmoderní architektura prosadila až v 1. polovině 70. let v díle A. Rossiho, Ch. de Portzamparc, R. Bofilla, H. Holleina, O. M. Ungerse, M. Botty. V Japonsku se výrazněji projevila v 80. letech, zejm. v dílech Fumihiko Makiho a A. Isozakiho. Významnými teoretiky postmoderní architektury jsou zejm. Ch. Jencks a R. Venturi.
Téma tohoto hesla je rozvíjeno v dílčích heslech:
hlavní rysy
postmoderní historismus
vyústění postmoderní architektury



hlavní rysy Společným rysem různých směrů a projevů postmodernismu je zaměření vůči dosavadnímu (modernímu) umění, exkluzivnímu, obecně nesrozumitelnému, zaměřenému převážně na kulturní elitu (viz též moderna). Postmoderní architektura se snaží překonat elitářský charakter rozšířením jazyka architektury do různých směrů.
Základním principem je tzv. dvojí kódování - vytvoření takových architektonických znaků, které oslovují elitu i lidi z ulice. Představitelé postmoderní architektury odmítají citově neutrální abstraktní funkcionalismus s jeho byty chápanými jako “stroje k bydlení". Usilují o tvarovou pestrost a barevnost (používají mj. postupy pop-artu), rehabilitují ornament, projevují cit pro monumentalitu i pro intimitu místa (genius loci). V reakci na uniformitu internacionálního stylu usilují o prosazení lokálních stylů, kladoucích důraz na místní zvláštnost a jedinečnost.
Dvojí kódování (pro odborníky a pro laiky) je chápáno jako východisko k mnohočetnému kódování čili k vícejazyčnosti. Např. v novostavbě stuttgartské státní galerie (J. F. Stirling) odborník rozpozná inspiraci Miesem van der Rohe, tradicionista je potěšen citací Schinkelova klasicismu, místní patriot ocení připomínku stuttgarské nádražní budovy, další s uspokojením přijme např. detail zábradlí a jiné prvky kódované ve stylu pop-artu.
Architektura se však má vyvarovat povrchního eklekticismu.
R. Venturi v protikladu k Miesovi van der Rohe (jenž řekl, že “víc je méně") razí tezi, že “víc je víc", anebo že “méně je nuda" (v angličtině je to slovní hříčka: “less is more" - “less is bore").



postmoderní historismus Pro postmoderní architekturu je dále příznačné úsilí obnovit architektonickou figuru, kterou abstraktní moderna odmítala. Architektonická figura se projevuje v archetypech jako věž, rotunda, kupole, průčelí, oblouk, brána, ulice, náměstí. Skládá se z nich “řeč architektury", která, je-li užívána s pochopením, naplňuje naše prostředí významy. Postmoderní architektura prolomila hráz antihistorismu moderní architektury. Její představitelé vědomě čerpají (“citují") z předchozích uměleckých stylů i jejich místních variant. Pestrosti výběru a vzájemným kombinacím různorodých prvků se nekladou meze. V tomto smyslu se postmoderní historismus označuje za radikální eklekticismus. Citace nebývají doslovné a jsou využity v jiných souvislostech a tím získávají nové významy (viz též metafora). Nemají evokovat zašlé, rádoby zlaté časy (jak tomu často bylo u “neo- stylů" 19. a 20. stol.), ale historičnost člověka obecně. Ukazují, že dějiny jsou stálým kontextem aktuálního života. Proto se postmoderní architektura mohla sama inspirovat nejen klasickými historickými slohy, ale též původní, ještě nezprofanovanou modernou (revivalismus; viz též neoklasicismus, neoracionalismus,). - Oblíbenými motivy historizující postmoderní architektury je uplatnění osové symetrie, vytváření zdobnějšího průčelí oproti jiným stranám stavby, uplatnění antikizujícího sloupu a segmentového okna. (Paralelně s postmoderním rozmělňováním historických stylů - anebo i v přímé reakci na něj - se prosazují tendence high-tech a dekonstruktivismu; viz též pozdní moderna).
Příznačné jsou odkazy (tzv. citace) na historické slohy a styly: např. známá newyorská budova AT&T (P. Johnson) je zakončena motivem (tedy cituje motiv) roztrženého frontonu z chippendalského nábytku 18. století. Důraz je kladen na rozvíjení tvarosloví v různých měřítcích (mj. inspirace fraktální geometrií) i na barevnost.



vyústění postmoderní architektury Ve 2. pol. 80. let byla postmoderní architektura často identifikována s nostalgickým historismem a radikální, promyšlený eklekticismus se měnil v nezávaznou hru. Pokleslá část postmoderny stylový pluralismus nadužívá - všechno je nezávazná hra, svoboda umělce je chápána jako libovůle; nežádá se od něj opravdovost a přesvědčivost, ale schopnost šokovat, ohromit (komerční tendence a souvislost s reklamou je zcela zřejmá). Vzhledem k tomu, že věci šokují obvykle jen napoprvé, se efekt postmoderny snadno “opotřebovává“ a nutí architekty a umělce ke stále novým a novým manýristickým obměnám zcela analogicky jako je tomu při prezentaci běžného konzumního zboží.
Z dnešního hlediska lze říci, že postmoderna jako celek, ač oprávněně poukázala na totalizující tendence moderny, se sama stala součástí totalizujícího konzumu západní společnosti a v průběhu 90. let 20. stol. ztrácí svůj inspirativní náboj. (Příznačné je, že umělci i myslitelé zemí tzv. třetího světa zůstávají vůči postmoderně vesměs v odstupu).
Paradoxní je, že největším ohrožením postmoderny se stalo zejm. její masové přijetí v obecném (ne)vkusu, tedy to, co teoretici postmodernismu prosazovali a vítali (R. Venturi: Learning from Las Vegas, 1972 - Poučení z Las Vegas). Sterilní bezbřehá “rokoková“ líbivost zdánlivě historizujících a romantických prvků je silně patrná např. v bytové a hotelové výstavbě (hravý styl s oblouky, arkýři ap.). Protiklad mezi intelektualizující a elitářskou modernou, kterou obecný vkus nikdy zcela nepřijal, a popularizující až vulgarizující postmodernou se vyhranil způsobem ne příliš plodným. Lze-li nalézt ve vývoji architektury určité zákonitosti, můžeme snad, jako reakci na pokleslou postmodernu i abstraktní modernu, očekávat určitou obdobu hnutí Arts and Crafts pro 21. století. Ostatně tato tendence se již nyní do jisté míry projevuje ve směru nové jednoduchosti.



pozdní moderna, anglicky late modern, též neomodernismus - u některých teoretiků (zejm. Ch. Jencks) pokračování moderní architektury v poslední třetině 20. století. Reaguje na internacionální styl i na postmoderní tendence rozvojem dědictví klasického funkcionalismu. Zdůrazňuje technicko-konstrukční moment stavby, projevuje se v několika variantách, zejm. jako neoracionalismus, revivalismus, high-tech a s jistými obměnami i dekonstruktivismus (u něhož rovněž chybí historizující tendence, na druhé straně však nenavazuje přímo ani na klasický funkcionalismus).



purismus - úsilí o stylovou čistotu v tvorbě, zejm. architektonické. - Z latinského purus čistý. Architektonický purismus reprezentují dva odlišné směry: historický purismus 19 století a moderní purismus.
Téma tohoto hesla je rozvíjeno v dílčích heslech:
historický purismus 19. století
moderní purismus



moderní purismus Umělecký směr v období 1918 - 25, založený francouzským malířem A. Ozenfantem a architektem Le Corbusierem, kteří vydali manifest Aprč le cubisme (1918, Po kubismu) a nový směr propagovali v revui L'Ésprit Nouveau (Nový duch, 1920 - 25). V protikladu k syntetickému kubismu jeho představitelé usilovali o návrat ke kubistickým počátkům (zpočátku v malířství; u Le Corbusiera lze předstupně nalézt již asi od roku 1910). - Podle teorie purismu má být výsledného účinku architektonického díla dosaženo co nejmenšími prostředky, důraz je kladen na konstrukci a tvarové oproštění architektury (uplatnění primárních geometrických těles) v celku i v detailu. Symbolem nového umění se stal stroj jako výraz dokonalosti a odstranění všeho, co nevyplývá z jeho funkce. Puristické principy byly přejaty a dotvořeny funkcionalismem.
Absence zdobnosti a geometrická střízlivost puristických staveb však neznamená opuštění estetického zřetele, ten byl naopak ve srovnání s eklektickou architekturou spíše vystupňován vysokými nároky na kompozici a proporce plných a prázdných ploch a na jejich vzájemné kompoziční vztahy. Charakteristické jsou precizní detaily, uvolněné vnitřní prostory, transparentní a plné světla, soulad architektury s nábytkem z kovových chromových trubek.
Významnými představiteli puristických tendencí byli kromě Le Corbusiera a A. Ozenfanta zejm. architekti sdružení v holandské skupině De Stijl (J. J. P. Oud). Do českého prostředí uvedl purismus svými studiemi J. Chochol (některými studiemi z roku 1914 purismus dokonce anticipoval), významnými představiteli byli zejm. členové Puristické čtyřky. Purismem byl ovlivněn i J. V. Kroha, J. E. Koula, J. Krejcar a B. Feuerstein, J. Zázvorka, K. Roškot, O. Tyl a další.
Le Corbusier o purismu píše: “Architektura je dovedná, přesná a skvělá hra objemů nahromaděných pod světlem, tedy harmonický rytmus ploch, světla a stínu."



Puristická čtyřka - neformální sdružení čtyř českých architektů, reprezentujících uměleckou (emocionální) větev funkcionalismu a odmítajících Teigovo pojetí funkcionalismu jako vědy. Jejími členy byli J. Fragner, K. Honzík, E. Linhart a V. Obrtel.



racionalismus, il Razionalismo - směr italské architektury 20. a 30. let 20. století; prakticky oficiální sloh Mussoliniho Itálie. Zakladateli směru byli mladí absolventi techniky v Miláně, kteří roku 1926 vytvořili Gruppo 7. Odvolávali se na W. Gropia, termínem architettura razionalista chtěli poukázat na programovou věcnost své architektury. Roku 1928 byla uspořádána první výstava projektů racionalistické architektury, roku 1929 vznikla první racionalistická stavba - apartmenty Novocum od Giuseppeho Terragniho, inspirované ruským konstruktivismem (konkrétně o rok starším klubem komunálních zaměstnanců Moskvy od I. A. Golosova). Později v racionalismu narůstaly tendence k monumentalitě (Poštovní palác v Neapoli, 1931). Typická je přísná symetrie, pravidelné rozmístění malých oken tvořících plošný ornament, vyříznutí kubické hmoty z hlavního bloku stavby (vzniká jakási krychlová jeskyně), opakování stejných architektonických prvků (oken, oblouků ap.). Tyto znaky se ve vyhraněné podobě projevují např. v budově rektorátu římské univerzity (1935; M. Piacentini), v budově Chemicko-farmaceutického institutu římské univerzity (1935; architekt Capponi), v nemocnicích E. Canigga a římské čtvrti EUR, složené převážně z objektů Světové výstavy v roce 1940, v pavilonu Itálie na Světové výstavě v Bruselu (1935; Adalberto Libera), v návrhu Adalberta Libery na centrum nového města Aprilia, v obytných domech i na veřejných stavbách G. Cancellotiho. Ve stylu racionalismu bylo budováno rovněž vybavení italských dálnic (Giorgio Calza Bini). Později vznikl monumentální Palazzo della civiltŕ Italiana v Římě (1942; architekti Guerini, La Padula, Romano), mnohapatrová kubická budova s fasádou tvořenou řadou oblouků (lodžií) v každém patře.
Italský racionalismus inspiroval v podobě neoracionalismu část postmoderní architektury.



revivalismus - termín zavedený teoretikem postmoderní architektury Ch. Jencksem, charakterizující tendence architektury od 60. let 20. století. Podle představitelů revivalismu moderní architektura, která povstala z ducha avantgardy, pokračovala v tradiční linii západního racionalismu a byla natolik silná, že vytvořila vzory - tedy stala se klasickou. K takové architektuře 20. a 30. let se stoupenci revivalismu vrací. (Z hlediska vnitřního vývoje moderní architektury lze tedy pro tyto tendence užívat termín neofunkcionalismus.)
Zatímco internacionální styl se vyvíjel k vizuálnímu popření tektoniky a stereotomie (závěsová stěna), stoupenci revivalismu se opírají o pravidelnou (klasickou, palladianskou) síť (devět čtvercových polí), půdorysnou i vertikální kompozici a renesanci hmoty a tím také tloušťky stěny (zdi). Palladiovské motivy jsou však využity v abstraktním provedení. Příkladem je Smith House v Darienu v Connectitutu od R. A. Meiera (1965 - 67), nebo Hudební fakulta v Paříži od Ch. de Portzamparca (1981 - 84). Viz též Newyorská pětka.
V české architektuře lze do směru zařadit část tvorby A. Šrámkvoé a J. Šrámka, J. Línka, V. Miluniče, T. Brixe a M. Kotíka.



secese - výtvarný sloh v období konce 19. a počátku 20. stol. (vrchol 1895 - 1905), usilující o nový umělecký výraz, oproštěný od dosavadního převládajícího historismu. Poslední z univerzálních mezinárodních slohů, projevující se v umění, módě a životním stylu. Má různé názvy: v Anglii Modern Style, ve Francii Art Nouveau (podle módního obchodu), ve Španělsku modernismo nebo arte Joven, v Německu Jugendstil (podle názvu časopisu), v Itálii stile floreale (květnatý styl) nebo stile liberty (podle módní tkaniny stejnojmenného londýnského obchodního domu) nebo stile nuovo.
Téma tohoto hesla je rozvíjeno v dílčích heslech:
vývoj secesní architektury
Anglie a Skotsko
Francie
Belgie, Nizozemsko a Dánsko
Německo
Finsko, Švédsko
Rakousko
Itálie
Španělsko
české země
Rusko
ornamentika a výzdoba



vývoj secesní architektury Počátky secese lze sledovat již od 80. let 19. stol. v Anglii, dalším významným centrem byla Francie, poté zejm. Belgie, Německo a Rakousko. Secese vyvrcholila na Světové výstavě v Paříži roku 1900, kde získala světovou oblibu; tento mezník však zároveň znamenal počátek zkomercializování celého hnutí.

Po roce 1905 začala většina umělců opouštět rostlinný dekor ve prospěch geometrické abstrakce. Secesní architekturu výrazně prodloužilo dílo A. Gaudího (jehož počáteční tvorba secesi anticipovala), prvky secese se projevovaly i ve stylu Art Deco.



Anglie a Skotsko Raná secese se rozvinula v Anglii v 80. letech 19. století; prvním příkladem byl tulipánový ornament od architekta a malíře Heygateho Mackmurdeho (* 1851, † 1942) na frontispisu knihy o kostelech Ch. Wrena (1883). Významný rozvoj nastal zejm. v souvislosti se založením hnutí Arts and Crafts roku 1888. První výstava tohoto hnutí (1893) se stala první veřejnou prezentací nového směru. Významné byly teoretické práce i učitelské působení Williama Richarda Lethabyho (* 1857, † 1931), ředitele londýnské Central School of Arts and Crafts, autora kostela v Brockhamptonu v Herefordshiru (1900 - 02). Ve Skotsku působil architekt Ch. R. Mackintosch, kolem něhož se v Glasgowě soustředila umělecká skupina. V Anglii patřili k představitelům secese např. Charles Robert Ashbee (1863, † 1942; rodinné domy), Mackay Hugh Baillie-Scott (* 1865, † 1945; působil zejm. v Darmstadtu).



Francie Významným podnětem pro vznik secese byla spolupráce amerického umělce L. C. Tiffanyho (* 1848, † 1933) a v Paříži žijícího Němce Samuela Binga (* 1838, † 1905), který si roku 1896 otevřel novou galerii zaměřenou na znovuobrození dekorativního umění a nazvanou Art Nouveau. Další skupina se zformovala v Nancy kolem skláře Émila Gallého (* 1846, † 1904). Nový směr se ve Francii rozšířil zejm. zásluhou architekta H. Guimarda a malíře Alfonse Muchy (* 1869, † 1939). H Guimard získal roku 1899 objednávku na řešení vstupních vchodů do pařížského metra, které umožnily nový směr všeobecně zpopularizovat. Dalšími představiteli secesní architektury ve Francii byli Emile André (* 1871, † 1933; domy v Nancy), Eugčne Gaillard (* 1862, † 1933), spoluautor pavilonu L'Art Nouveau, Frantz Jourdan (* 1847, † 1935), autor několika pavilonů na Světové výstavě v Paříži 1900. K žákům A. Gaudího patřil Jules Aimé Lavirotte (* 1864, † 1928), autor činžovních domů na Avenue Rapp (1901) a Céramique-Hotel v Paříži s fasádami zdobenými keramikou.



Belgie, Nizozemsko a Dánsko Představiteli secese v Belgii byli zejm. architekti V. Horta a H. C. van de Velde, který však působil především v Německu. Hortova druhá realizovaná stavba, dům ing. Tassela v Rue de Turin v Bruselu (1892 - 93), je považována za první stavbu secese (zvláště schodiště s rostlinným dekorem). Učitelem V. Horty byl Alphonse François Hubert Balat (* 1918, † 1895), který pracoval zejm. na zakázkách belgického královského dvora (zimní zahrada zámku v Leekenu). Autor Palais des beaux-Arts v Bruselu (1875). Dalším významným architektem byl Paul Hankar (* 1859, † 1901), jehož vlastní dům v Bruselu (1893) je považován spolu s Hortovým domem ing. Tassela za nejstarší secesní stavbu. Další představitelé: Octave van Rysselberghe (* 1855, † 1929), spolupracovník H. C. van Veldeho. Ernest Blérot (* 1870, † 1957), který postavil a přestavěl řadu domů a paláců zejm. v Bruselu, Albert Roosenboom (* 1871, † 1943), autor vlastního domu v Bruselu (1900) a Magasin de bičre v Bruselu (1902), Hankarův žák a spolupracovník Paul Hemesse (* 1877, † 1956), autor řady domů v Bruselu. V Nizozemí byl secesí ovlivněn H. P. Berlage, v Dánsku Thorvald Bindesboll (* 1846, † 1908), autor budovy pro zaměstnance pošt a telegrafů v Kodani (1901).



Německo V Německu se secese formovala kolem mnichovského časopisu Jugend, založeného roku 1894. Tvorba umělců sdružených kolem časopisu se nazývala Jugendstil. Dalším centrem byla darmstadtská umělecká kolonie založená roku 1899. Významným architektem byl H. Obrist, vůdčí osobností darmstadtské umělecké kolonie se stal Rakušan J. M. Olbrich, krátce v Darmstadtu působil i P. Behrens. Vývoj německé secese výrazně ovlivnil August Endell (* 1871, † 1925), autor fotografického ateliéru Elvira v Mnichově (1897) a divadla Überbrettl v Berlíně (1901) a řady dalších staveb. Dalším významným architektem byl R. Riemerschmied. S H. C. van de Veldem spolupracoval Patriz Huber (* 1878, † 1902), který prosazoval tzv. skeletový systém, v němž byly všechny výztuhy, pilíře, trámy ap. součástí dekorace. Secesí je poznamenáno rané dílo architekta a designéra Bruna Paula (* 1874, † 1968).



Finsko, Švédsko Ve Finsku působili Herman Gesellius (* 1876, † 1916), Armas Eliel Lindgren (* 1874, † 1929) a Eliel Saarinen, autoři finského pavilonu na Světové výstavě v Paříži 1900, usedlosti Suur-Merijoki ve Viipuri (1901 - 03) a vily Hvittorp v Kirkkonummi (1901 - 04). Sirgurd Frosterus (* 1876, † 1956) postavil obchodní dům Asokman v Helsinkách. Ve Švédsku využíval prvky secese Ragnar Řstberg (* 1866, † 1945), autor Stockholmské radnice (1911 - 23).



Rakousko V Rakousku se nový umělecký směr soustřeďoval kolem architekta O. Wagnera, jehož klasicizující forma se od roku 1897 začala přizpůsobovat novým tendencím. Roku 1898 uspořádala svou první výstavu skupina Sezession, jejímž aktivním protagonistou byli architekti J. M. Olbrich a malíř Gustav Klimt (* 1862, † 1918).



Itálie V Itálii se secese významně prosadila na Umělecké výstavě v Turíně (1902). Významným architektem byl Ernesto Basile (* 1857, † 1932), působící v Palermu, Turíně a Římě. Dalším významným architektem byl Giuseppe Brega (* 1877, † 1929), autor vily Ruggeri v Pesaru, považované za nejvýznamnější příklad italského Stile Liberty. Raimondo D’Aronco (* 1857, † 1932) byl autorem návrhu hlavní budovy a vstupního pavilonu turínské výstavy.



Španělsko Mimořádnou osobností španělské architektury byl A. Gaudí, dalším představitelem byl např. Lluis Domčnech i Montaner (* 1850, † 1923), ovlivněný katalánskou gotikou.



české země V českých zemích se jako první krátce připojil k secesní architektuře F. Ohmann, významnými představiteli byli O. Polívka, J. Fanta, A. Balšánek, B. Bendelmayer a A. Dryák. Ke zcela osobitě pojatému secesnímu projevu se dopracoval J. Kotěra a D. S. Jurkovič. Pro českou secesi je příznačné prolínání s eklekticismem a historizujícími slohy (Obecní dům a nádraží Františka Josefa v Praze).
Významným souvislým městským secesním celkem je např. Jablonec nad Nisou, základní secesní rysy má i poasanační výstavba na území severní části Starého Města, v Josefově a ve Vojtěšské čtvrti v Praze, podobného typu je i nová zástavba Vinohrad a částečně i Smíchova.


Rusko Významným představitelem ruské secese byl architekt F. O. Šechtěl a malíř Michail Alexandrovič Vrubel (* 1856, † 1910).



ornamentika a výzdoba V architektonické kompozici se secese vyznačovala kontrastem plošné, vertikálně vyvinuté fasády s plasticitou rostlinného dekoru. Těžiště secese spočívá v dekorativním a užitém umění, secese se výrazně uplatnila v malířství a v grafice, v sochařství, v knižní kultuře. Obvyklá byla úzká spolupráce výtvarných umělců a architektů při výzdobě architektonického díla.
Typická je stylizace zejm. rostlinných motivů s naturalistickými prvky (vegetativní ornament), lineárnost a plošnost zobrazení, osobitá barevnost (mj. časté užití vitráží v oknech a skleněných markýzách) a asymetričnost. Typickým motivem je vlnící se křivka, s významem nejen ornamentálním, ale též symbolickým (pulsování života).
Ačkoli secesní architektura působí zejm. svým osobitým dekorem, řada secesních architektů uplatňovala i moderní konstrukční a prostorové principy (V. Horta, O. Wagner), které předjímaly pozdější vývoj moderny a funkcionalismu.



socialistický realismus - umělecké hnutí a metoda vycházející z ideologie marxismu-leninismu. Služebná metoda vládnoucích komunistických stran ve východní a střední Evropě; její funkcí je politická, morální a estetická výchova, která má u člověka formovat jeho dělnické revoluční uvědomění. Pod permanentním dohledem státních a stranických orgánů znemožňoval tvůrčí svobodu. Z hlediska estetiky jde většinou o popisné, povrchově realistické umění, často (avšak ne vždy) s nízkou uměleckou hodnotou. Časté je používání klišé (ozubená kola, kladiva, kosy, siluety továren), osoby bývají zobrazovány bez individuálního vnitřního prožitku.
V urbanismu a architektuře socialistického realismu se projevoval vliv monumentálního “imperiálního" baroka a klasicismu (viz též neoklasicismus). Architektura byla zdobena historizujícím ornamentem. Významnými realizacemi historizujícího socialistického realismu byly stanice moskevského metra a moskevské výškové budovy (sedm jich bylo postaveno v letech 1948 - 52). V průmyslových oblastech vznikala nová “socialistická města" - mimo SSSR např. Ostrava-Poruba, Nowa Huta u Krakova, Stalinaváros v Maďarsku. Po odsouzení kultu osobnosti koncem 50. let byly neoklasicistní a barokizující koncepce opuštěny a další vývoj architektury se přibližoval internacionálnímu stylu. Z dnešního hlediska se ukazuje, že klasicizující koncepce socialistického realismu se vyznačovaly i některými kvalitami, které vesměs pozdějšímu bezduchému sídlištnímu stylu chyběly (propracování detailu ap.). Příkladem kvalitní a nápadité stavby je např. hotel Jalta na Václavském náměstí v Praze (A. Tenzer; 1954 - 56), řada kvalitních staveb vznikla v sovětské Střední Asii, kde socialistický realismus ve své historizující podobě poměrně citlivě a často tvořivě navázal na místní tradice.



strojová estetika - estetická koncepce ve 20. stol., inspirující se moderní technikou. V architektuře byla formulována na počátku století H. Muthesiem (Maschinenstill).
Strojová architektura nemá být v ničem omezena staršími estetickými ideály a má se zabývat pouze funkcí stavby. Byla rozpracována v projektech futurismu a konstruktivismu (ocelová táhla, přiznaná kola výtahů, antény ap.), zčásti i funkcionalismu. Strojové estetice je blízká i tzv. nautická a aerodynamická architektura, inspirující se formou zaoceánských parníků a letadel (kulatá okna, typická lodní zábradlí ap.).
Po obsahové stránce byl technikou inspirován Le Corbusier (“dům je stroj na bydlení"). Inspirace strojovou estetikou (a technikou obecně) je patrná i v high tech architektuře (ovlivněné mj. konstruktivismem).



strukturalismus - architektonický směr 20. stol., jehož hlavním výrazovým prostředkem je strukturální charakter stěny. Struktura může být tvořena samotnými použitými materiály (hrubý beton, prefabrikáty, zvlněné plechové plochy, mřížové slunolamy ap.). Za předobraz strukturalismu jsou považovány ocelové zasklené stěny křišťálového paláce od J. Paxtona v Londýně (1851). Představitelem strukturalismu je např. E. D. Stone. Směr je velmi blízký americkému neoklasicismu 20. století (60. léta).



Tým X - skupina architektů a urbanistů, která se vytvořila na IX. kongresu CIAM roku 1953 v opozici proti zakladatelům funkcionalistické architektury a byla nazvána podle pořadového čísla X. kongresu v Dubrovníku (1956), který uspořádala. Významnými představiteli jsou zejm. Alison a Peter Smithsonovi (viz též brutalismus), Georges Candilis, Shadrach Woods, Aldo van Eyck, J. B. Bakema, Giancarlo De Carlo (* 1919). Členové skupiny odmítali abstraktní principy vyplývající z Athénské charty a navrhovali návrat k urbanističtějšímu chápání ulic a čtvrtí (opuštění přísného funkčního zónování). Na X. kongresu CIAM v Dubrovníku prosadili myšlenku kontinuity urbanistické kultury a stavěli ji do protikladu k necitlivým projevům funkcionalismu.



 

 
 
 
 
 
 
 

PŘÍPRAVNÉ KURZY K TALENTOVKÁM NA ARCHITEKTURU

Powered By CMSimple.dk | Design By DCWD | 2Bdesign